Romanic diarik

imageROMANIK FOTODIARIK >> fotoalbum na facebooku

DEN 1-3
6-8/10/2014 BUKUREŠŤ (Club Control)
image
Cesta z Bratislavy přes Maďarsko. Na rumunských hranicích je potřeba sehnat silniční známku. Posílají nás od stánku, ke stánku, na potřetí ji konečně koupíme. A k autu hned přichází paní (už tam číhala s celou rodinou) se stěrkou a jde nám umývat okno. Máváme, že nechceme, ale už to mydlí a stírá. Jsme svině, odjíždíme, nic nemáme, sorry. Jenže Honza potřebuje na záchod, takže musíme ještě stavět za dalších pár metrů na benzínce. Přichází další paní, tentokrát stará babička zese se stěrkou. Výrazně mávám Nééé,nechceme! Ale už to mydlí a stírá. Nedá se nechechtat té situaci, kolikrát bude to okno ještě umytý. Ale pak smutný oči,mává mi před očima prázdnou lahvičkou od jaru, co vyplácala na naše okno a my nedáme ani blbou Lei, kterou fakt nemáme… Néé na tohle já nemám žaludek. Proč mám blbej pocit? Proč bych sakra měla mít. Co takhle jí za to umýt boty? To by koukala. A pak! Je to tady! Pejsi toulaví. Dva pejsci jedí z odpadkovýho koše, dva parťáci našli poklad! Uf. Bude to mučeníčko. Padne tma. Cesta je dost drsná, řidiči jsou tu fakt nevyzpytatelný. René řikal, že tu bývají dost kuriozní nehody. Hm.Nedivim se.Honza musí jet strašně opatrně. Já se neodvažuju. Ve 2:30 ráno přijíždíme do Bukurešti.Vítá nás René Kubášek. V kuchyni uvítací večírek. Má pro nás višňovku od pana Jágra z Eibenthalu. Aaaa, juchů, nostalgie. Pouští nám Mariu Tanase, rumunskou femme fatale. Potom přecházíme na ruskou scénu. Viktor Coj. Oslí můstek y ameriky na kamčatku. Coj vypadá jako indián. Tančíme do 6h ráno.Končíme Twin Peaksem Into the night. Odpoledne má René schůzku s ministrem zahraničí. Naposled, když jsme tu byli, tak přijel zrovna Schwarzenberg. My si ráno pochvalujem, že protančit se do 6 je ten nejlepší recept na jetlag a přechod ze západu na východ! Nicméně ten den pak spíme a různě zevlujem na ubytku až do 4 odpoledne. Jsme schopni akorát vyjít kolem 18h na večeři do centra a pak do zvláštní starobylé pasáže plné kaváren na kafe, tam jsme až do 22h. Připomínáme si rumunské esperanto s uj ul a uluj na konci. A pak jdem zase spát. Ten recept na jetlag je spát furt. Spátul furtuluj. Druhý den od rána prší, nechutně mrholí, člověk je po 5minutách venku úplně mokrej. V centru nám připomínají, že i minule jsme přivezli dost nechutný počasí. Minule takhle mrholilo, ale do rána to ještě zamrzlo. Ledová krusta na všem. Nemrzne, ale i tak je z plánu jet na kolech na výlet prd. Rumunsky prduluj prdul. Oběd v legendární Cura’cu bere. Neogotický palác, mohla by tu bydlet rodina Vampírul Drakuluj. Hraje tu živý houslový kvintet. Hraje i Lambadu. Káva v pasáži. Odpoledne se v nekonečném mrholu přesuneme do klubu Control. Začíná zvukovka. trvá téměř dvě hodiny. Problém s odposlechy vypadá neřešitelně, protože zvukařům se nezdá, že je problém v monitorech, ale v našem mixáku… Musíme vymýšlet samy, co by to tak mohlo být. Z předků je slyšet smyčka frekvenčně opačně než z odposlechů. Strašný. Napadá nás fázování. Ano. Bylo to fázování. Po dvou hodinách soundczechu jsme totul unavený. Ale i tak všechno vazbí a houká. Ale už se musí nastavit druhá kapela. Třeba zafunguje pravidlo blbý zvukovky a dobrýho nakopnutýho koncertu. Není to úplně přesně tak, ale 150diváků přinese energii a zachrání atmosféru. Zvuk je dost nepohodlnej, ale prdět na to. Zahrajeme si a užíváme si. Vpředu tanečnice rozšíří nákazu tance po celém sále, prý je bukurešťský publikum spíš tuhý, ale tohle se nakazilo rychle.Po koncertě přijde za mnou holka a ptá se, jestli by si nemohla nechat opičku Julii na památku. Neeee!!! Děti ani alterega neprodáváme. Pardon. Ale aspoň se přišla zeptat. V Bratislavě jsem musela jednou málem vyhlásit pátrání. A pak vidím Julii čouhat z kabelky. To nezkoušejte nikdo nikdy více, varujeme vás!!!!! (8E)X = digi lebka a zkřížený hnáty Ve středu už neprší, s Petrou Dobruškou z ambasády jedeme na kolech na oběd. Jet centrem Bukurešti na kole je jako úkol z počítačový hry. Krosíme čtyřproudový kruháč, jednosměrky, chodníky. Radost z jízdy bez nehody! Káva v kavárně Origo. Mají tu superprogreshipsta kavárnu a díry v chodníku na zlomení nohy a hrozně moc opuštěných budov a uzloviště drátů a kabelů v nebi, ale to už pomalu mizí, ale furt je to dost. Jedeme ulicí, která se jednou ročně zavře a probíhá v ní festival, zdi jsou pomalované, sloupy opletené. Fotíme se v takovém vícepatrovém parkovišti, velkolepě posprejované celé zdi, v prostřední patře sedí paní na křesílku, před sebou televizi, hlídačka. Nesmí nás pustit dál. Nesmí se tu fotit na mostech. Celé město je poseté nasprejovaným nápisem na zdi Priveste cerul = Pozorujte nebe. U kostelů jsou plechové skříňky, ve kterých svítí zapálené svíčky. Napravo nápis Vii, nalevo Morti nebo Adormiti. Živí / Mrtví – Usnutí. Zapalujeme napravo i nalevo. Petra nám vypráví o rumunském přístupu k náboženství. Doslova tu vládne ortodoxní církev, pravoslavný kostel je i hned vedle ambasády, z balkónu na něj koukáme. V podvečer z něj zní mužské zpěvy. Město, ve kterém je všechno. Kontrastul. Esperantuluj. Mulcumim.Bonaziva. Arivedere.

DEN 4
9/10 BUKUREŠŤ-CLUJ NAPOCA 488km (Fabrica de pensule)
Vyrážíme po 7h ráno, dřív než v Buku propuknou zácpy, tady by to mohl být extrémní zážitek. Pán ve vedlejším autě na nás něco gestikuluje, ťuká si na čelo…Už troubějí, už troubějí. Za volanty vytřeštěné výrazy balkánských náruživých a náruživě nervních řidičů. Projíždíme dlouhý Bulevardul Iuliu Maniu lemovaný paneláky, podobný jako v Kyjevě, každej balkonek jako jiná kosmická loď, některý jsou fakt vychytaný, olepený alobalem, ozdobený barevným umělým porostem, rezavým šrotem, natřený na svítivo zeleno, plný haraburdí, jinej zase takovej oltář zářící zlatem. Nádhera. Občas stará cedule zákaz focení. Banka Transilvania. Krevní banka transilvania? Chvilku si prohlížím knížku od Petry, kterou jsme si vynutili potom, co nám převyprávěla příběh toho komiksu. Mickey pe Dunare. Mickey na Dunaji. Předevčírem s ní vyhrála druhou cenu za nejhezčí rumunskou knížku. Je to jen v rumunštině,ale chci si to přeložit aspoň googlem. Vydejte to prosím česky nebo anglicky! Je to podle skutečnosti. Kluk jede s rodiči na dovolenou v 68, v Praze vidí postavičku Mickeyho a donutí tátu, aby mu ji koupil. Jeho brácha jen tak plácne, že co bude dělat s Mickeym na hranicích, když pro něj nemá pas? Když kluk uvidí všude tanky, tak se lekne, že to všechno je kvůli Mickeymu a schovává ho a ochraňuje… Chcete to taky znát dál žejo? Petro, musíte to vydat česky! Prosím! Český centrum a ambasáda v Bukurešti funguje ukázkově, v tomhle složení tu v únoru končí, což je velká škoda! A pro nástupce těžkej úkol. Ještě jsme včera potkali na ulici Václava Bělohradského. Odkud toho pána známe? Aha, jo. S hosty se tu netrhnou dveře. Ale Bukurešť už je za náma, už pole, rovina a pejsci!!! Hned jak vyjedeme za Buku, tak se objeví pejsci, všech barev velikostí a tvarů, dlouhý, krátký nohy, protáhlý a plochý čumáky…ale oči, ty maj ty mrchy všechny stejný, pejsku nekoukej na mě ….aaaaa to je mučení a vydírání….neeee. Honza přilejvá do ohně lítostivosti: “no ale abys vzala blbejch 50litrů na barák a místo toho jim koupila žrádlo,a kolika bys jim mohla pomoct! víš kolik pejsků by se za ty peníze najedlo? ale to neee co?” Jo jsem taková pokrytecká svině. Takhle na ně koukat, fotit si je, brečet nad jejich smutnejma očičkama, ale nakonec jim ani nehodím od stolu. Svět je prostě podělanej skrz naskrz. Ale miči si nedám! Hele a nejsou voni náhodou takhle šťastný? Toulaj se na svobodě,maj možnost si jídlo hledat a lovit a žít s kámošema ve smečce. Šťastnej psí život. Míjíme dva kočáry tažený koňma a na nich nakupený celý dům rodiny, včetně té rodiny. Kočovníci, možná jsou taky na turné. Zatáčková soutěska v Karpatech. Vrcholky jsou v mlze. Nedivim se, že je Drácula odtud. Jsou to takový strmý trčící zuby. Cluj Napoca, klub Fabrica de pensule. Už jsme tu hráli před dvěma lety s Fiordmoss. Na koncert přijde tak stovka lidí, prý se ve městě děje strašnně moc akcí, říká Dan. Přijdou mladý studenti a reakce je perfektní euforická. Hodně z nich nás viděla už před dvěma lety. Stará se o nás Dan, moc fajn kluk. V autě cestou na jídlo nám říká, že v český hudbě slyší něco úplně odlišnýho, zářivýho, radostnýho. To nás udivuje, není česká hudba spíš právě furt depka? Ne, pro rumuna, ještě východnějšího dumkaře, je to veselost. Tak fajn. Ve Fabrice hrávají český kapely dost, před týdnem naposled Vložte kočku.

DEN 5
10/10 CLUJ NAPOCA – ORADEA / 154km (Moszkva cafe)
Dnešní cestovní mix snů: LCD soundsystem, Gnarls Barkley, Serengeti, nový Caribou.Svítí slunce a je docela léto.Léto vrať se zpááátky.Cesta je dost brzda plyn,řidiči jsou tu fakt máklý. Na čtyřproudovkách musí být mezi protisměry betonová zábrana dost pravděpodobně proto, aby se nepředjíždělo ve třech přes dvojitou. Kamion tě do kopce nepustí, to radši vypustí duši! Líbí se mi balkánský temperament, ale na silnici je to fakt smrtící koktejl.Předjíždíme perfektní samodomo vozítko, jen prostě takový valník možná spíš deska na kolech a vpředu přidělaný motor k němu volant, vzadu kluk sedí na nákladu, a jeho táta řídí tenhle diy traktůrek. Radost z jízdy 10km/h. Vesnice Huedin plná přečančaných vilek, každá má na střeše desítku věžiček ozdobenou snad pravým stříbrem. Hrady pro Drákulu z bonboniéry a z celofánu! Neuvěřitelný! A když voni, tak my taky. A tak stejný věžičkový hrad mají všichni sousedi ve vsi Huedin. Předhání se jen v počtu věžiček a blýskavosti oplechování. Podél cesty je spousta stánků: sýry, kančí kůže, koberečky, kroje, nafukovací barevný obludy, proutěný všechno a sádrový taky všechno. Babka vede krávu. Děda jede na koňským povozu. Malinký domečky s barevným okachlíkováním jako v Banátu. Seno se suší na březovým bidle. Jak to na to nahazujou, jak to drží? To mi vrtalo hlavou už cestou z Banátu. Vypadá to geniálně jednoduše. V parku jsou přivázaní dva bílí koně. Svítí ostré odpolední slunce. Po chodníku jde za ruku maminka s načančanou malou holčičkou. Kousek dál radostně poskakujou dvě malý holky, drží se za ruku a vzpadaj stejně. Kamarádky? Ségry? Starej děda sedí na lavičce před plotem, vyhřívá se na slunci a kouří. Videoklip. James Murphy zpívá Everybody makes mistakes a tohle je bezchybná idyla. U cesty kříž s tančícím Ježíšem. V každé minivesničce obří kostel. A co chvíli jede děda s koňským povozem, na kterém veze pytle s kdoví čím a na nich sedí babka v šátku. Na odpočívadlech hladoví pejsci a prodavači zlata. V drákulově domovině je prostě nebe spojený se zemí. Drum bun! Šťastnou cestu bez nehod??? Pompe Funebre. Pompézní pohřby? Jeden pompézní rumunský pohřeb jsme zažili cestou z Banátu, v restauraci na benzínce 40členů rodiny dojemně zpívá a tradičně hoduje za mrtvého. Stařenky v černých šátcích. U toho hraje gambler na automatech. A zájezd z čech nakupuje cocacolu a kafe. Jsem si tak vzpomněla na výjev. Oradea.Původně maďarské město. Klub Moszkva je nadhernej dům ze 30.let, pavlač, balkonek, starý taneční takový kabaretní sál. Na zdech jsou papírový motýli a ptáci, desítky možná stovky, nakreslený brouci z atlasu. Lustry, velká okna, vysoký strop. Na baru hraje dobrá hudba. Je nám tu dobře. Těšíme se moc na hraní. Kupodivu sem ale prý vůbec nechodí mladý lidi a studenti, spíš lidi kolem 40 a na jazz. Dneska je tu tak 40, v průběhu koncertu se to zvedne asi na 70. Publikum je to ale dost ztuhlý a taky kvůli sousedům se tu nesmí hrát moc nahlas. Je to znát. Není to vůbec taneční, spíš divadelní. Ale zase se dobře zpívá a dá se tu vyblbnout s dynamikou. A tančit s opičkou. Během koncertu světlo hází na strop odlesky jakoby tam byla hladina,to mě dost pohlcuje.Diváci stojí úplně vzadu. Jsou nesmělí, ale po písničkách vřeští. Děkujeme maďarsky,rumunsky, česky, anglicky i rusky.

DEN 6
11/10 ORADEA – TIMISOARA / 174km (Aethernativ)
Pod bytem, kde bydlíme, je zubařská ordinace. Ale dnes je sobota a vrtačky se ráno nerozezní. Za zdí je kostelík. Ráno tam odbíjí na mši. Z kostela voní kadidlo. V poledne sedíme na zahrádce kavárny, na pěší zóně Calea Republicii. Když jsme se tu byli před chvílí projít,tak se tam připravovaly skupinky oháknutý v uniformách na vojenskou přehlídku, průvod. Taky mažoretky. Tak jsme si schválně sedli na ulici, abychom to viděli. A už jdou. Jooo vojenská dechovka. Před chvílí jsme ještě viděli svatbu, tu zase vyprovázela dechovka ale ta rychlá, balkánská. A hoši ve vyšívaných krojích před svatebčany mávali dlouhými bidly, na kterých měli navěšený různý pestře vyšívaný šátky…babiček? Všech babiček z celýho pokolení? Vyhazují je do vzduchu a juchaj. Celý to má nějaký řád a posloupnost a význam. Rumunská svatba a mimozemšťani na to koukaj a neví,co ty tradiční rituální úkony znamenají. A je to proto taková zábava. Už jde čtvrtá vojenská dechovka. To je krása! Jak se to blíží z dálky…buch buch buchbuchbuch…tatadadááá! Střapce, pentle, manžety, knoflíky, čepice, výložky. Prostě krása. Dětský zážitek. Uvááá, teď šli i s mušketama(co ja vim jak se ta zbraň jmenuje) s ostrýma nožovýma špičkama a házeli s nima a otáčeli, co kdyby se někdo z nich zbláznil a bodnul mě! Heheh. Skandál tragédie a šup s tím na youtube! Šly tam i vojačky. Poslední vojáci dechovkáři mají předvoj z mládeže v lidových krojích a nad nimi se vyjímá nápis z obchodu Super style. Jo z toho má fotograf radost. Jsou tu moc hezký starobylý secesní domy, připomínají maďarské lázně. Ale jsou ještě takový oblejší a jakoby šišatější, skoro jak od Gaudího. A mají věžičky a jsou zdobený, ale ne Drakulově, tak Muchově. Cestou do Temešváru je to podobný Banátu…No to bude asi tím, že to je Banát, celá oblast kolem Temešváru…stírá mě Honza zeměpisec. Aháááá. Je pozdní odpoledne, venku babí léto, 25°C, jasný slunce nízko, na políčkách se pálí listí, doba ohýnků začíná. Čoud se nese nad polema. Babka s dědkem vezou trakař. Bavíme se furt, co je tady tak přitažlivý. Něco důvěrně známýho. Je to asi tím mixem dvou století. Věci, co u nás byli před sto lety a tady ještě jsou a fungujou,zároveň města se proogresivně derou kupředu se svým temperamentem, který jim v tomhle sluší víc než jako řidičům,a všude je wifi a já můžu ťukat tenhle blog ze země, kde babča v šátku natřásá se na bramborách. Kavárna Aethernativ, malilinká zahrádka,tak asi na dvou metrech čtverečních budem hrát. Trochu technických problémků, ale nakonec dobrý. Před koncertem se jdeme ještě podívat do synagogy na festival, který probíhá zároveň. Než se na podiu připraví, tak si lehneme na dřevěný lavice a usneme. Pak mě probudí elektronický jemný bzučení. Honza spí dál. Já se zvednu, opřu se opřední lavici a nechávám se kdoví jakým barevným šumem vynést ke stropu synagogy. Postupně je z toho celkem pekelnej noise. Je to pěkný. Nevím co tomu řiká, ten komu je synagoga zasvěcená, ale já jsem spokojená. V Rumunsku podzemí komunikuje s nebem, je to v pořádku. Ale v pravoslavným kostele, kam nemůžu ani bez šátku, tam by to asi neprošlo. Ve 22:22 čekáme připravený na koncert, ale tak nějak tu zas nikdo není, kdo by nám dal signál, kdy začít. Zvukař nás jen nazvučil, ale nechal nás tu samotný a musel na jinou akci. 🙂 A my se ptáme: Kdo je tady ředitel? Diváků je tu dost.Sedících bohužel,ale vděčných. Honza se pořád ohlíží na mixák za sebou a trochu mě předbíhá s refrény, nestíhám totiž přeskakovat mezi nástrojema a zpěvem, jsem na 1m2 obklíčená mikrofony. Tanec se odehrává v imaginární metrové kleci a občas tančím jen ksichtem. Poslední koncert turné nebyl úplný nákop, ale vlastně takový jemný zakončení. Diváci chodí po koncertě dojatí pro obejmutí. Lidi si tu říkají na rozloučenou Čus.Zítra domů.

DEN 7
12/10 TIMISOARA – PRAHA / 811km
Spali jsme v takovým krásným Hostelu Costelu se zarostlou zahradou. Slunečný letní den, ale podzim už tu mává všema barvama. Retro město Temešvár. Mladá holka jde do obchodu jen v županu a trepkách. Venkov. Babky v šátku se kolíbají vesnicí, ruce za zády. Malí ušatý kluci se prohání na kolech, juchů! Fouká vítr a v něm vlajou jejich odstátý uši. Traktorista drncá po silnici s otevřenou kabinou, taky se chce nechat ovívat. U cesty prodávají barevnou zeleninu, obrovská dýně, zelí, rajčata a papriky. Pejsek tulák leží a spí ve stínu za stánkem. Na kolejích sedí shrbenej zasmušilej vousatej stařík. Krávy a koně na poli. Na sklizeným dýnovým poli tu a tam zapomenutý halloweenský hlavičky. Placatá široká krajina jako Kansas. Z placky trčí úplně křivý dřevěný sloupy s dráty. Hraje SBTRKT Lantern. Čus Rumunsko! Čau Česko! (Na hranicích Honza prej, jestli bych neumyla okno …chachacha To tak! Nejdřív zaplať.)

Amerikin diarik vol.4

AD4title
FOTODIARIK FACEBOOK VIDEODIARIK FACEBOOK

DEN 1 2/9 PRAHA-NEW YORK / Trans Pecos
den1
Přímý let z Prahy! Taková pohoda! V letadle si vždycky nejradši pouštíme americký filmy, nejlíp z New Yorku.Na imigračním trochu podrobnější výslech než obvykle, jste tu letos už počtvrté, co že tak často? Pak nás vyzvedává Duncan, je tu 31stupňů, vzduch tropikal. Ahoj New Yorku! Úlevně nechávám vlasy vlát z okýnka a přichází vlna euforie z návratu sem. Jsme tu zase zpátky v minulosti, časově o 6h, počasím o dva měsíce. Večer hrajeme v Trans Pecos, na poslední chvíli nás přidali k 5 kapelám. Jednou z nich je nový projekt Team Jabra japonky Miho Hatori,která zpívala i s Gorillaz. Oblíbený místo se opět vylepšilo,nové podium, zahrádka, nový bar. V Queens je to už důlězitý bod. I přesto je tu na celou akci v maximu 15diváků. Těšíme se, ale představa, že budeme hrát v 6ráno ještě našeho času je krutá. Kapely, co hrají před námi slyšíme z kanceláře Northern Spy, kde na zemi spíme mezi krabicema s deskama. Diváků je fakt málo a na nás už jen 5 včetně zvukaře a pokladníka, haha, může se hrát jen do 1 v noci dozvídáme se, když se v 0:38 zapojíme. Hlasivky mají 7 ráno, tři písničky a konec. Takový warmup. Sranda. Aspoň se přepneme na místní čas. Ale jsme už fakt offline. Díky moc Anežce a Honzovi za odvoz a nocleh! Dobrou noc, dobrý den.

DEN 2 3/9 NEW YORK / off

Dnes den na zařizování aklimatizaci a klimatizaci. Je tu fakt strašný vedro. Prý tu bylo celé léto dost mírný, říkají “evropský” a poslední tři dny trochu peklo. Ale nějak si to užíváme, když už u nás je ten podzim. Jedem si koupit na nádraží jízdenku na vlak do Bostonu, Penn station je kousek za Madison square garden. Část Manhattanu z nejvíc manažerskýho centra a filmové představy o hektickým New Yorku workoholiků. Tisíc obchodů a milion lidí se smart telefonem i výrazem. Osm nekonečných rovných proudů aut, ze dvou třetin žluté taxíky. Pravoúhlé silnice lemované mrakodrapama a dole obříma obrazovkama. Na centrální poště kupujeme známky, to je zas historická budova, jak z filmu Brazil. Je to tu fakt skvělý. Jinak máme jízdenku na amtrak do Bostonu, je to dost drahý a na nádraží jsou ve frontách u pokladen spíš samý diplomati, chudší jezdí víc busem. Pak jedeme zase metrem, který je pro mě nejlepší atrakce z New Yorku. Směs lidí jak z dětský encyklopedie. Na přestupech hráči na všechny nástroje světa, co mění průchod metrem na videoklip. Tentokrát tu hraje pán na divnou kytaru jako na zvonkohru, zní to jak hudba do pána prstenů. Večer potom na stejným místě šedivéj dlouhovlasej chlápek, co si hraje na bicí, kytaru a moduluje si do komba hlas jako opravdový country zpěvák z Nashville. V metru hodinu pozoruju vsěchny přistupující, rodinky, intelektuály, hippíky i hiphopíky. Tentokrát nastoupí dva kluci, co dělaj do hiphop smyček z kazeťáku triky na tyčích a z kšiltovkou. Je to boží, jsou jako opice hlavou dolů a zase nahoru a u toho si přehazujou kšiltovku z hlavy na loket, nohu, ucho, fakt jim to jde a rozesmívá to celej vagon. Hecujou sebe i nás a řikaj, ať jsme pozitivní a kupodivu vystoupí dřív, než jim stihne kdokoli dát dolar. Nastoupí kluk s botaskama co maj vzadu křídla. Druhej má na nohách medvědy. Nikdo by se na mě podiveně natož křivě nepodíval, kdybych měla na sobě pytel a na hlavě kýbl. Provokovat v NY je prostě těžký. Prohlížím si všechno to různý oblečení, africký účesy do neskutěcné výšky i šířky, asiiský plochý nosíky, jižanský divoký vlasy a oči! Nevím, kdy by mě to pozorovatelství omrzelo, ale je to pořád úžas. Pak si naproti sedne pán asi 60, v kšiltovce a retro hipohopovým tílku a teplákách. Má jen igelitku, nebo spíš kus igelitu a v něj jabko a pomeranč a noviny. Silný brýle, co mu zvětšujou oči na animovanou postavičku. Když dojí jabko, ohryzek hodí někam pod mou sedačku, udiveně se na něj podívám a on se na mě upřeně dívá, usmívá a pak spiklenecky mrkne, taky se usměju a pak se rozchechtám. Pak loupe pomeranč a všechno nahází pod sebe a tetovanej chlápek mu poklidně řekne, že mu něco upadlo a asi ho taky nějak dostane, protože ten se pak taky chechtá. Když vystupujem směju se na něj a on se směje a přeje mi hezký den. O pár sedaček dál je MTA plakát: Trash is problem… Or not. Ve 4světových jazycích. Byl to asi MTA trashklaun. Everything is freak in Ameeeerica! V další lince je z okna v tunelu vidět animace. Vždycky stihnu až konec. V Brooklynu před Coney Island se potkáváme s Jankem, u kterýho máme odminula uložený nějaký věci, malej Nikita se s náma chvilku nerad vidí, protože jel prvně školním busem a řidič ho omylem chtěl prý vysadit jinde než doma, což ho vystresovalo. Tak jsme mu vysvětlili, že řidič byl převlečej banán a že kdyby to bylo avokádo, mohlo to dopadnout ještě hůř. Tak nám pak ukazuje triky lezeni na dveře a je to dobrý. Jedeme s Jankem a Nikitou k Prospect parku na sraz s Amelou, abychom dohodli detaily společnýho tour. Janek nás bere autem, má to být blízko, přesto v autě trávíme víc než půlhodiny, do nejlepšího parku v NY se musíme podívat příště. Jdeme rovnou do kubánský restaurace, je tam kubánský vedro.Je to jako mexická kuchyně se slanýma banánama a ve všem přidaný ananas. S Amelou domlouváme všechno důležitý, Nikita kreslí zoo, kterou nám nemohl ukázat v Prospect parku. Po večeři už dost vykydáváme a Nikitu už to taky moc nebaví. Loučíme se s malým a velkým, po chodníku se vzdaluje Janek s Nikitou stejnou chůzí ve stejným oblečení a je to hrozně roztomilý. Nikita, který mluví plynně anglicky, rusky a valašsky nás ještě přísně varoval, ať nemluvíme pražsky. Pak se loučíme i s Amelou a jedeme hodinu a půl z Brooklynu, přes Manhattan do Queens, ikdyž Queens a Brooklyn jsou na jedný straně a od sebe nedaleko, tak všechny linky jedou přes Manhattan. Protože na téhle straně se bydlí a na Manhattanu pracuje (nebo dřív to tak bylo a metro to ctí stále). Je asi 22večer, ale doléhá posun, jsme zas úplně gumový. V metru polospíme na batohu a kloužem po hladký sedačce sem a tam jak nudle v bandě a nejsme sami. Z protějšího metra z okna kouká holčička, máváme na sebe. Cestou na jednu schůzku jsme strávili skoro 4hodiny v metru. Přemýšlím jaká je to haluz být tady a ten nepřekonatelnej rozdíl mezi životem v NY a Lubné. Zažít obojí je nejlepší.

DEN 3 4/9 NEW YORK – BOSTON (Massachusetts)/ 214 mil / Neu Music Festival

Ráno se budím ve 4, ale to ne to ne, zaspím. V 6:30 už to ale nefunguje. Zapisuju včera. Snídáme s Anežkou. Uprostřed pokoje jsou dvě obří hory ze dvou otevřených kufrů. Přemýšlím, jak se nám za hodinu podaří ty dvě hromady splasknout a zavřít. Scéna s japoncema z Mystery Train. Lituju, že jsme si nestáhli soundtrack do vlaku. Jedeme metrem ověšený nástroji a kufry. Přechod přes Madison Square k Penn station už není taková zábava s takovou zátěží. Je už zase strašný vedro. Nepohodlí kulminuje. Nádraží. Kafe. Uf. Čekárna. Vlak. Juchů! Ve vlaku se mi vybila baterka ve foťáku. Uáááa! Ale cesta vlakem občas podél pobřeží, přes řeku Hudson… to nevydržím bez focení! Náhradní je na dně kufru, té natlakované bomby! Uf. Podaří se mi s vypětím sil a za úsměvů cestujících tu doširoka rozevřenou hroší tlamu, ze které lezou střeva, zase zavřít. Cesta. Čumíme z okna. Jsme zase v americkým filmu. Užaslí turisti z Marsu ve filmu Jima Jarmushe. Napadá mě i Tom Sawyer a Huckleberry Finn. Hudson river. New London. Atlantik. Projíždíme město Mystic. Mystic harbor. Protože je tu wifi, tak z youtube pouštím soundtrack k Mystery train. Elvís d King! V Bostonu si všímáme už v metru jiných lidí, je tu Harvard, takže víc studentský? S kuframa jdeme do Cantab lounge, klasickej bluesovej bar, tlustej barman nám moc nepomáhá, Club Bohemia ve sklepě, kde večer hrajem bude otevřený až v 7, věci si tu nechat nemůžeme, teď jsou 4. Jsme trochu nervózní, místo vypadá divně, máme hlad a je nám vedro. Jdeme na jídlo. První burger a home lemonade. Plán. Musíme si zařídit telefon, auto, dát kafe a ochladit se, a to se všema věcma. Auto a telefon zařízený, teď sedíme ve Starbucks, plánujeme zítřejší trasu, výlet. Vypadá to na Green mountains ve Vermontu. Maine a park Acadia je krásnej, ale strašně daleko. Zajížďka. Po 7 jdeme do klubu. Sklep vypadá dobře, je tu jen barman a místní zvukař. Pán asi 60, účes z 19.století, v bílých kalhotách a košili, šedé sako, červená kravata. Jmenuje se Tom. Z organizátorů festivalu Neu MF tu ještě nikdo není, jdeme na procházku. Město působí hodně jinak než NY. V půl 9 jsou tu už rozložené 4kapely, Dan a Sam, co organizují festival jsou super týpci. Takoví aktivisti z hardcore scény. Sam vypadá unaveně, prej je nemocnej. Každá kapela hraje 30minut, je to směs nepopsatelných experimentů a noisu s prvky Ariela Pinka. Je to super a večírek má dobrej nádech. Ulevilo se nám. Zvukař Tom je evidentně nakalenej, ale zvuk tu prostě ty lidi dobře dávaj, má to v ruce. Je to rychlej koncert, odezva supernadšená. Máme hroznou radost. Dokonce si kupují cd, tímhle tempem nám dojdou už za týden. Ale nebude každý den posvícení. Po koncertě nás v noci veze Sam do White house, kde bydlíme. Je to squat, kde bydlí asi 10 lidí a kočka. Vydávají si vlastní noviny o svých aktivitách v nákladu 5000. Štosy jich jsou všude po domě. Usínáme s radostí. Kéž by každej koncert byl takovej.

MUSIC:
Joey Pizza Slice Los Greys

DEN 4 5/9 BOSTON – BENINNGTON (Vermont) 141 mil / off

Dopoledne si vyzvedáváme červený offroad Dodge a vyrážíme směr Vermont. Green Mountains National Forest. Pouštíme si Books, Nicka Cava a pak namluvenýho Forresta Gumpa. Vjíždíme do Vermontu, státu javorovýho sirupu. Za chvíli se nám otvírá výhled na zalesněný javorový kopce, který jsou na podzim červený. Na silnici varují před losy a míjíme dva sražený mývaly. Vermont je krásnej a takovej kanadskej. Nekončící lesy, kamenitý řeky, jezera, bažinky a pahýly stromů z nich. Večer historické město Bennington. Nakupujeme si ve Family Dollar a nakupují tam samí farmáři v pořádně zašmudlaných montérkách. Zítra vyrazíme na výlet. Někde tu vede legendární apalačská stezka, kam utíkají zločinci z celé ameriky a ztrácí se tam poutníci. Jeden urbanmýtus vypráví o dvou poutníkách, který pak ve foťáku našli fotku, na které oba spí. Před usnutím si pouštíme Twin Peaks.

DEN 5 6/9 BENNINGTON, VT – SARATOGA SPRINGS, NY / 47mil / off
Vyrážíme do lesa, legendární Appalachian Trail nemůžeme trefit. Je to pouť dlouhá 2180 mil vedoucí z Georgie až do Maine, nejkrásnějšího parku v USA. My jdeme po nějaké obyčejné turistické stezce 5km, vidíme občas průsekem ostatní kopce, připomíná to výhled z Ještědu, jen všechno je pokryté lesem. Po hodině a půl přicházíme k jezeru. Začíná bouřit. Nahráváme si dvojhlasy v ozvěně. Chvilku si tam lehneme a pospáváme a pak na nás začne pršet. Mraky jdou na nás z té strany odkud bouří. Za 5 minut se strhne liják, sprcha, kyblíky vody. Hodinu v tom běžíme zpátky. Úprk blátem louží potokem. Je to osvěžení po těch tropech. U auta sušení a piknik. Jedeme do Saratoga Springs, kde má Janek chatu, dům na pronájem. Dělají velký úklid, pomáháme jim s tím trochu. Není lehký vyhovět náročným americkým zákazníkům. Tady musi být vše přesně “like on pictures!” Večer se přichomítneme do místní (jen 30minut autem) vinotéky na nějakou charitativní akci pro válečné veterány. Pijeme víno, jíme sýry. V tombole nic nevyhráváme. Mají tu bluesového DJ, který nám chce zahrát na přání. Přemýšlím, co by tak mohl znát, tak vsadím na jistotu. Objednáme si Nicka Cava, prý to nikdy neslyšel a pouští to poprvé.

DEN 6 7/9 SARATOGA SPRINGS, NY – PHILADELPHIA, PA / 266mil / Kung Fu Neckti

Saratoga Springs je turistické město koňských dostihů a baletu. Je to tu fakt všude. Po snídani vyrážíme do New Jersey pro Amelu.Cesta ubíhá, posloucháme Hartla jako Forresta Gumpa. Vyzvedáváme Amelu, naši dokumentaristku a fotografku, tím to začíná být tour road trip. V kavárně trochu rekapitulujeme, jak dlouhé cesty nás čekají. Nejdelší přejezd bude popozítří, asi 1300mil z Wichita v Kansasu, kde není nic. Vůbec nic. Taky domlouváme nocleh na dnešek a zítřek, velmi ochotně nás ubytuje druhá kapela. Příjezd do Philadelphie při Akron/Family je velkolepej. Streets of Philadelphia. Klub Kung Fu Necktie vyzdobenej 80/90ies plakáty. Situace v klubu po první kontaktáži. Promotér se tu neukáže. Zvučí se tu každej sám, takže to musíme opět dost radikálně zjednodušit. Bedny jsou v rohu 5x5m místnosti namířený na podium, zvuk takovej divně nestředovej, bez odposlechů samozřejmě. Tři mikrofony, kombo nám ochotně půjčí Zack z první kapely Jamesa Stronga, u kterýho bydlíme.Hrají dvacet minut čistokrevnýho freejazzu, ze kterýho ani na vteřinu nepoleví do nějakého rytmu, kroutí se a svíjí a mlátí nebo foukaj do všeho kolem. James má na to speciálně vyrobenou jakousi kytaru-vytuněnej kus dřeva na stojanu s 8strunama, snímačema, zvonkama, brousí o to 4smyčce, efektuje. Kytarista má na kombu gumicukem přidělaný plechový tác, o lubovku mlátí vším, co mu přijde pod ruku,kterou má v gumové rukavici, což dělá asi taky nějaký efekt. Pozounista kvílí nebo dusí. Všichni se svíjí v křečích a evidentně žádný moment není nahodilý, ač se tomu těžko věří. Chtěla bych tomu rozumět! Pak my s naším všesrozumitelným popem a poslední a místní hvězda West Philadelphia Orchestra, americká balkánkská dechovka. Uhráváme a doháníme zvuk celým tělem. Je to těžký, ale baví nás to a i těch asi 20 diváků, a to asi hlavně díky orchestru, který má 8členů. Dole na druhé stage hrají Pontiak a je tam maximálně 10lidí. Pomalu to tu začínám chápat. Kapela jede 500mil, aby se nazvučila a zahrála pro 10 lidí z ostatních kapel. Když to neděláš pro sebe, tak zemřeš. Atmosféře a plnýmu nasazení kapely ale počet diváků vůbec neubírá. Je to tu fakt normální. S každou akcí už si zase připomínáme, jak je to v čechách pohodlný a kapely z USA u nás musí zažívat extázi. V noci nás James veze k obrovskýmu domu, kde to vypadá jako ve squatu nebo nájezdu zlodějů. Je to uprostřed stromů a miliardy cvrčků. Jsme mu strašně vděční za pohostinnost, protože ubytování si tu všude kromě velkých festivalů budem řešit po svý ose. V klubu je garance na procenta ze vstupnýho a dva drinky. Tralala my jsme totiž kapela.

DEN 7 PHILADELPHIA, PA / off

Bydlíme u rodiny Strong, dům o 3patrech a asi 15místnostech. Labyrint. Zámek. Strašidelnej hrad. Od sklepa až po půdu neuvěřitelná a podivná sbírka věcí. Většinou na podlaze. Všude. Po chodbách,na schodech, v pokojích, na všem nábytku, v postelích, ve sprchovém koutě a kdoví, co se skrývá za desítkami zavřených dveří. Večer jsme nad tím nijak nepřemýšleli a usnuli v tom. Ráno se ale díváme kolem sebe a nechápeme. Kdo tu bydlí? Jsou to vrstvy nanesený za 20-30 let. Věci se hromadí všude, hromada odpadu je hned za dveřmi, občas část odnesou mývalové. V pokoji na půdě, kde spím, je na zemi velká svléklá hadí kůže, vedle leží jakási tužka v obalu, na kterém je vesmír a popis zázračného materiálu, ze kterého je vyrobená. Magic pen, nepoužitá. V knihovně Chomsky, Kipling, Hawking, Whitman, Gandhi, Leary, Tolstoj, zlatem vykládaná obrovská Bible, knihy o africkém umění a geometrii. V kuchyni se vším vybavením včetně myčky z roku 67 sedí osamocený James. Ptáme se ho zvědavě, co je to za zvláštní dům. Se svým záhadným klidem, podivínským výrazem a tichým hlasem nám říká, že je to dům jeho rodičů z dob nejdivočejších hippies a v tom domě se to všechno odehrávalo. LSD dýchánky, hippie parties, sex všech a všeho se vším. Dnes už to je asi jen ten party dům. To vysvětluje mnohé. I chování Jamese a jeho sestry. I ten freejazz. Pak říká, že tam jsou občas duchové a jaký máme názor na mimozemšťany. Den trávíme ve Philadelphii, procházíme městem, čínská čtvrť, flákáme se jen tak ulicemi až do večera. V domě je pár Jamesových přátel, hodně přemýšlíme, co je na nich divného, jsou na nás totiž všichni hrozně hodní a starají se o nás velmi mile, jen prostě je tu něco divného a není to jen dům. Nad schodištěm je obraz na plátně 2x3m, je to jen celá černá plocha na černé. Večer společně hrajeme, mají tam jednu místnost jen hudebních nástrojů. Hudba, kterou společně vyluzujeme je dost popisná k té atmosféře domu. Čisté psycho. Jamesův táta je rocker, ale toho nepotkáme, je zrovna na cestách, a nás by zrovna dost zajímal. V zahradě za domem je nabouraná motorka, na které Jamesovi rodiče bourali v lese, když byli sjetý LSD, vystavili si ji pak na zahradě. Na cigáru se bavím s Jamesem o drogách. Vypráví mi, jak před čtrnácti dny kouřil kraba, nejdřív se ho ptám, jestli myslí crack. Povídá, že ne, že myslí kraba. Ptám se ho, co to je krab? Povídá, že mořské zvíře s klepety. Divím se. Ale James to vše vysvětlí: část kraba obsahuje jed, který funguje jako psychedelická látka. Nic silnýho, ale funguje to.V noci si říkáme, že bychom měli dát někomu pro jistotu vědět adresu, kde jsme, aby nás našli, co když nám do večeře přimíchali trochu kraba. O patro níž si někdo pouští horrory. Pak na sebe křičí. Zní tam odtud trvdší metal. Před domem stojí dlouho auto se zapnutým motorem, pak odjede. Nemůžu vůbec spát. A fakt se bojim. Venku slyším miliardy cikád. Je to zvuk, za kterým vidím křičící vetřelce. Takový zvuk může dělat jedině monstrum. Není dnes úplněk?

VIDEO:
1MINUTE SONG 1/ PHILADELPHIA

DEN 8 9/9 PHILADELPHIA, PA – BALTIMORE, MD / 106mil / The Windup Space

Dopoledne nahráváme první minutový fieldtrack před starým kalifornským volvem před domem Jamese Stronga. Cesta je krátká, blbneme a pouštíme si hudbu. Do Baltimoru přijíždíme za zvuků Gonjasufi úplně vybydlenou čtvrtí. Obzvlášt Ageing a Kowboyz & Indians do toho strašně sedí. Každej druhej dům je prázdnej, zabedněnej a nebo rovnou mu chybí střecha. Možná spíš jen každej čtvrtej je obydlenej. Prý tu skončil ocelářský průmysl, tak se lidi odstěhovali. Klub Windup Space má stage přesně jako ze snů agenta Coopera v Twin Peaks. Majitel Russel v klubu pouští perfektní hudbu, tak perfektní, že vylezeme na podium a tam nepřetržitě tančíme asi hodinu možná dvě. S námi hrají dvě kapely, první hraje takové hippie angažované songy. Jmenujou se Joseph and the Beasts a po nás hraje výborná kapela The Laveneder Tone. Frontman a kytarista v jedné osobě je blonďák z Floridy. Dvacetiletej multitalentovanej týpek. Koncert bohužel trvá jenom 15 minut. Uprostřed třetí písničky se blonďák naštve a odejde. Pak se bavím s bubeníkem, co se stalo. A že se proste hrozně před koncertem zfetoval a naštvalo ho, že mu praskla struna. Tak odešel. Koncert má hrozně dobrou atmosféru, jako celej klub. Po sbalení věcí zůstáváme v klubu zase sami s Russelem a uklízečem, Russel už zavře a pouští nám hudbu a my tančíme jak šílený po prázdným Twin Peaks/Windup Space. Říkám Russelovi, že v den zavraždění Laury Palmerové mám narozeniny.Tu hudbu nám taky balí na cestu, takže zítra bude disko! Dost po půlnoci budíme Nata, který nám nabídl bydlení. Baltimore je zatím vrchol. Hnedka usínáme v jeho zkušebně ve sklepě. MUSIC: The Laveneder Tone

VIDEO: 1MINUTE SONG 2/BALTIMORE

DEN 9 10/9 BALTIMORE, MD – RICHMOND, VA / 154mil / 29ºC / Gallery5

Ráno jsme měli v plánu vypadnout brzo, ale Nate nám připravuje snídani a pak si jdeme s ním zahrát na dvorek, točíme minutovku akusticky a pak nám ve zkušebně ukazuje svoje krabičky a pak tam asi hodinu jedeme ve smyčkách. Bohužel diktafon se mezitím zaplnil a nejlepší čast není nahraná. Jsme totálně nadšený. Na dvorku strašně hlasitě a montrozně drnčí cikády. Představuju si, že na tom stromě sedí a má třeba půl metru. Cestou do Richmondu vidíme na dálnici v protisměru hořící auto. Celej předek v plamenech. Jako ve filmu. Nikdo zraněnej, jen nechápu, že tam nejsou hasiči. Prostě to nechávají dohořet. Myslela jsem, že hořící auto vždycky vybouchne. Tady je jen uzavřená silnice a policajti na to asi z 20m dohlíží, ale nikdo nic nepodniká. Žádná panika. Zvláštní výjev. V Richmondu vypadá klub Gallery5 jako staré divadlo, podle nějakýho kola před vchodem jako bývalá stará hasičárna, ale podle nápisu je to policejní stanice. Po koncertě nám řekli, že vzadu je místnost s propadlištěm, kde se věšelo. Uf. Před koncertem jsme se šli projít, Richmond je prý krásný město, ale my jsme zvolili nudnou čtvrť. Před námi hraje kapela Among the rocks and roots. Dvojice basa bicí a plno šrotu na pódiu. Je to dobrý. Bubeník i metalově chrčí. Nám se konečně povedlo mít dobrej zvuk. Atmosféra je dobrá, je tu i dost lidí.Opět radost. Po nás super kapela Suneater. Bohužel hrají krátce, protože se tu musí přesně končit a nám nějak nikdo neřekl, jak dlouho máme hrát, takže jsme jim nechtěně ukradli čas. Ale říkají, že prý ne. Tak hodný jsou. Kytarista nám dal svíčku, prý je vyrábí. Taky za námi přišel takovej tlustej pán a ptal se, odkud jsme a že musíme být hrozně vykulený z Virginie: “Did you ever seen so many Black folks?” Amela umí přesně napodobit ten akcent.

VIDEO: 1MINUTE SONG 3/RICHMOND

DEN 10 11/9 RICHMOND, VA – ASHEVILLE, NC / 375mil / 33ºC / The Mothlight

Spíme zase u muzikanta, Ben Sheperd, hráli jsme s ním v březnu v New Yorku v Silent Barn, a líbilo se nám to. Pravej americkej indiefolk. Jeho spolubydlící Charlie dělá v Richmondu svoje rádio. Ráno musí Ben brzo do práce, ale nechává nám muffiny na snídani a Charlie nám přinesl kafe. Všichni se tu o nás fakt strašně dobře starají. Natáčíme před domem minutovku se slide flétničkou, kterou jsme koupili v obchodě s blbostma všeho druhu v Saratoga Springs. Prodávali tam třeba plastové postavičky Freuda. Jedeme. Je strašný vedro a bude hůř. Cestou posloucháme soundtrack z Dead Mana, to sedí k tomu vedru. Krajině tolik ne, jedeme trochu do kopců a lesů. Ale slunce to praží dost. Mimochodem, musim si pustit ten film, jestli tam ty zvuky města a aut taky jsou a jen je človek tím obrazem vytěsní. Nebo to někdo dával na uložto a exportoval to za jízdy? V Asheville sídlí MOOG, ale nestihneme asi do podnikový prodejny 🙂 V klubu Mothlight to vypadá fakt super, v sobotu tu hráli Sun Araw, je to prý nejlepší klub v okolí a na plakátech máme popisku psychofolk from Czech Republic. Máme tu úplně komfortní zvuk, místní zvukař je vážně šikovnej. Diváků zase o míň, na první kapelu Press hodně málo, zachraňují to členové dalších dvou kapel, ale atmosféru udělali silnou. Hudba je to fajn. Rokenroll, indie kytary. Druhá je čistě elektronický noise, experiment, kytara, krabice. My hrajem víc elektroset, byl čas zapojit i midi. Spíme u Alexe a Mary, který se nám ozvali přes facebook. Po koncertě nás vezou asi 40minut za Asheville do lesa, autem před potok. Tam je uprostřed chata prarodičů, všude trofeje, bažanti, ryby, krbu, kůže kobry, fotka bílého koně v tmavým lese před chatou, sbírka špičatých kamínků všech velikostí na zdi a spousta indiánských odkazů. Děda Alexe je na fotce s 1.5 m dlouhým vypaseným chřestýšem. Prý ho ulovil vlastníma rukama, když na něj chřestýš zaútočil kdesi na Floridě. A pro nás už tak exotické vybavení lesní chaty ze 70let, všechno to nádobí, nábytek, dečky, přehozy, koberce, záclonky, jako bychom to znali od naší americký babičky. Z filmu. Před spaním si čtu v miniknížce Native American Wisdom a usínám. Na dveřích na balkon je silueta orla. Je to tu krásný, myslím na tátovu chatu pod Ještědem. On je duchem taky lesní američan.

VIDEO: 1minute song 4/ Smoky Mountains

DEN 11/12 12-13/9 ASHEVILLE, NC – WICHITA, KS / 975mil / 28ºC – 8ºC/ The Fisch Haus

Nahráváme dvě minutový videa, jedno jen hlasy, druhý na ipad a iphone, co jinýho ve srubu uprostřed lesa. Pak jdeme s Alexem a Mary na výlet do Smoky Mountains. A pak musíme vyrazit na cestu, protože nás čeká téměř tisíc mil do Wichity, kam musíme dojet pozítří odpoledne a chtěli jsme vyrazit ráno, a už jsou téměř dvě odpoledne. V horách je to krásný, z jedné strany se valí mlhy.Vyhlídka na 1882m.n.m. Jsou tu obrovský motýli, větší než znám. Potkáváme Alexovi prarodiče, jsou úplně přesně jako z nějakého filmu, dva šediví dobrotivý hubení přírodní američani. Ale jednoho dne v lese…horror může začít. V autě posloucháme 4cd s mixtape od Russela z Baltimoru a je to super. Roadmovie, sranda, opička tančí. Pak padne tma a rozhodujeme se, že abychom zítra stihli být ve Wichitě včas, tak pojedeme přes noc, střídá se Amela a Honza. Já koukám z okna, jsem unavená, ale nemůžu spát, takže ani řídit. Už jsme po Severní Karolíně, projeli kouskem Kentucky a pak Tennessee, kde jsme poslouchali převážně Cashe. A teď v noci už jsme v Missouri, hraje tu nová deska od Zrní, Honza spí, Amela řídí. Oběma se nám nejvíc líbí Loďky, tak je opakujem furt dokola. Překládám Amele text. Kick Nave & The Good Seeds. Pak ale hodíme Bad Seeds, Tune Yards a Clipping,LCD soundsystem, protože únava přichází.Taky hudba od Russela, ta s náma furt šije. S Amelou zpíváme, s opičkou natáčíme, jak vtipně tančí, na cokoli. Pak usnu a řídí Honza, probudí mě, jak říká: “ty vole Mississippi!” Jsou asi dvě v noci, kouknu se ven, jsme na mostě a přejíždíme ve tmě řeku. Je to nátěr. Nevím proč. Noční cesta. Polobdělý stav. Dvoudenní cesta bez spánku napříč čtyřmi státy. Missouri je pustina. Je tu Mark Twain National Forest. Není tu dálnice, furt se nám ztrácí signál a pak i navigace. Silnice ale nemá moc jiných možností než jet rovně. Ze tmy na nás koukaj srnky, takže se nedá jet ani moc rychle. Jsme tu jediný auto. Únava, ale taky absolutní euforie z cesty, z tour. Zažíváme každý den lepší a lepší koncerty, všude strašně ochotný a pohostinný lidi. Je to fakt americkej sen. Kapela na tour. Všem kapelám bych to přála. Noční cesta. Polobdělá cestovní euforie, jakou znám z nočního vlaku nebo letadla.Budí mě v 6:37 vnitřni budík, co se mi tu furt vrací, ještě pořád řídí Honza, ale už vypadá že má dost. Tady už to znamená 5:37.Benzínka po 50mílích. Dává si kafe a střídá se s Amelou. Na benzínce vidíme východ slunce nad Kansasem, kde není dlouhé míle a míle vubec nic k vidění. Placka. Totální. Východ za námi, míříme na západ. Tohle je Kénses! Světlo už je všude a venku je 8°C. Je 10h . Ještě zbývá tak hodina do Wichity. Je 18°C. Všude krávy na poli, nebo je pole, občas ropný rypadlo. Jsme bez signálu a navigace. Ještě že má Honza rád ty atlasy a koupil si jeden. Wichita je přesně uprostřed US. Hrají Micachu. Potřebuju na záchod, ale žádná benzínka a já se nenechám zastřelit na poli majitelem pozemku. Wichita! U Davida a Lindsey sprcha, spánek, kafe a za tři hodiny jdeme zvučit. Jsme jako na baterky. Coffee shower something sleep. Coffee shower something sleep. We are not robots. We are real humans. Píseň na minutovku. Klub Fisch Haus je super, v takový industriální zóně, kde to vypadá jako holywoodské ateliéry. Zvukovka je pečlivá, je na ní dostatek času a zvuk perfektni.Těšíme se mega. Před náma hraje David solo a pak ještě s dvojčaty z Colorada takový blues, jazz, rokenroll. Je to moc dobrý. Přišlo asi 90lidi, což je na turné zatím rekord. A to se všude tak podivovali, že hrajeme v Kansasu, kde nic není. Bylo to hrozně pozorný a nadšeně vděčný publikum. Jak začneme hrát, tak zjišťuju, že mám vypnutý monitor a všechno mi hraje někde ze strany z odloženého monitoru, takže smyčkování vazbí a já nic neslyším. Po první písničce tedy zvukař vyměňuje kabel, u toho ale úplně vytrhne dráty. Začne hrát monitor přede mnou, ale je tam všechno opačně než potřebuju. Technicky strašná pruda. Všechno těšení a radost vyměnilo zklamání a nasrání na monitor. Při Tropikal Animal můžu v duchu monitor fakt rozkopat na padrť.Rage Against The Monitors! Chudák zvukař, ten byl z toho smutnej, ikdyž za to nemohl. Diváci byli hodný a dělali, že to nevidí 🙂 Jdeme brzo spát, ráno musíme vyrazit v 7. V bytě si ještě povídáme s Davidem, je to absolutní fanoušek Botaniculy a snil o tom, že nás uvidí hrát živě. A když se dozvěděl, že tu budem, tak nemohl uvěřit. Taky je absolutním fanouškem hub a houbaření. Ale v Kansasu nemá možnost a připadá si, že se narodil ve špatné zemi, kvůli tomu. Všude v bytě mají houby jako polštáře, houby na obrázkách a fotkách. On sám nahrál desku, na které je houba na obalu a každý track se jmenuje podle houby. Odkazujeme ho na Handa Gote predstaveni Houby a skladby Václav Hálka. A zveme ho do českých lesů. (Druhý den se dozvídáme na internetu, že Václav Hálek před dvěma dny zemřel). Je teprve půlnoc, ale už jsme dost unavený, ráno brzo vstáváme. Máme vlastně 1h ráno včerejšího času, a spali jsme tak tři hodiny, takže na únavu je docela nárok. A zítra v Coloradu ubyde ještě jedna, což se nám na cestu hodí.

MUSIC: Francis Moss Solagget
VIDEO: 1minute song 5 / WICHITA

DEN 13 14/9 WICHITA, KS – DENVER, CO / 526mil / 17ºC-28ºC/ Goldfrush Music Festival

Musíme vyrazit v 7 ráno. Projíždíme Kansas, placka placka placka, krávy, placka. Pumpy na ropu. Občas taková nějaká skládka starých aut nebo strojů, na který je nápis Museum. Prostě se jim tu nahromadily starý traktory a jeřáby a kam by je vozili, žeo. Cedule s kraslicí na Voda Road láká na největší česká vejce. Placka placka krávy placka větrník placka placka krávy placka ropná pumpa. Johnny Cash. David nám říkal o smradu z krav a hnoje, který se nese celou tou nekonečnou kansasskou plackou, ale že to bude tak strašný, jsme netušily. Klasicky se vzájemně obviňujeme v autě, ale pak už se i to omrzí, je to tu několik desítek mil stále s námi. Ale fazole dělá Lindsey fakt suprový. Hraje nám k tomu country. Colorado, z placky se pomalu tvarují vlnky až kopce, nad Denverem už hory. Ale je tu zase vedro. Venue Goldrush festivalu vypadá fakt dobře. Malej klub, hipstři. Na lineupu jsme mezi americkýma kapelama psaný Pardubice, stát Pardubický kraj. Clipping, Los Angeles hraje hned po nás. Na první kapelu, co vidíme je tam docela málo lidí, začneme se zase trochu bát. Festival s fakt božím line upem, a žádný lidi, doprčic!!! Ale když jdeme hrát, tak je klub plnej, je to čistá radost, hrajem jak o život, v publiku jsou Clipping bitch! Hipsteři tančí. Uááá. Seznamujeme se, jsme jak v nějakým snu, nejde skrýt, jak velký fanoušci jsme. Všichni jsme stejně stydlivý. Amela nám ale domluví, že dáme impro minutovku s Daveedem. A ono se to pak i stane. Jejich koncert je total brutal! A po koncertě se chválíme vzájemně a pak si s námi Daveed zahraje na videu na tamburinu. Rapovat ho nenutíme, má po koncertě a je stydlivej. My taky. Povídáme si s nima, že oni jedou skoro stejný tour, jen o pár dnů před námi, Wichita, Denver, Albaquerqe, jen bohužel Los Angeles ne. V noci ještě tančíme na Eric Copelend, kterej má krásnej taneční divnoset. Jdeme spát úplně hotový a šťastný. Na koncert pak vyšly dvě nadšený recenze.

MUSIC: Clipping Eric Copeland

DEN 14 15/9 DENVER, CO / off

Celý den na počítačích a internetu. Amela stříhá videa, Honza zvuky, Bára třídí fotky a dopisuje blog za několik dní zpátky. Hostí nás Heath a jeho rodina v klidným Lakewood za Denverem. Malá dvouletá Stella žvatlá a zpívá a tančí. Je tu pravá americká family pohoda a my můžem pracovat.   DEN 15 16/9 DENVER, CO – OUREY, CO / 300mil / 10°C-24°C / ^ 3547 m n.m. / off V 7 vyrážíme do hor na nejlepší místo v Coloradu, které nám Heath doporučil. Z obrázků na netu je to fakt něco. Taky chceme do pravýho SouthParku. Marchovi nám sbalili na výlet svačinu! Děkujeme jim strašně moc za všechno! Konečně jsme si tu odpočinuli a nabrali síly na druhou půlku turné. Už cesta po silnici jak zajedeme mezi hory je odvaz.U každýho kopce Uáááá a Hele,look! Waaau Vole! A pak se najednou otevře strašně široká náhorní plošina. Foťáky žhavíme jak japonci a Waaaaau, Uaaaaaa, AAAAA! Tančící Sharades-Dumbhead střídá prostorová Manitoba. Zas pocit cesty po vesmíru, jiný planetě. Městečko Fairplay 9935 stop, 3033m n m. Blížíme se k městečku SouthPark. Ano tomu! Ale už tady to vypadá stejně. Kuuuuurva! Kenny!!! Na odpočívadle s fakt úchvatným výhledem piknikujeme a natáčíme minutu. Zastavujeme se na kafe v Coyote Cantine. Naše užaslý výkřiky nekončí. Na nejvyšším bodě silnice stavíme, jsme 11312 stop (3447m). Paní nám doporučuje pěší okruh asi 5km, na kterým si vyšlápneme do 3547m. Pro nás všechny je to nejvyšší bod, kde jsme kdy byli. Taky se nám motá šiška a běžet je těžký, při výšlapu jsme zadýchaný jako důchodci. Srdce mi buší a přitom jdeme téměř po rovině. Všude to strašně pěkně voní pryskyřicí, válí se tu stříbrný vyschlý stromy všech tvarů, někde trčí pahýly a pařezy připomínají lebky zvířat. Jsme totálně nadšený, zfetovaný řídkým vzduchem a euforií z výhledů na hory kolem. Asi tušení, že nic tak pěknýho už nemusíme vidět nikdy. Ne stejnýho. Nebo určitě dlouho ne. Teď už míříme do Hot springs v Ourey. Na protějším kopci je obrovský bílý “W”. Why? Vzpomeneme si, že jsme dlouho neviděli tančit opičku, nastane panika, že jsme ji nechali na odpočívadle nebo v Coyote Cantine. Už jsme tak minimálně 3 hodiny odtud. Ale byli bychom ochotni sepro ni vrátit. Pak ji najdeme pod sedačkou a je pěkně nasraná, tak půlhodiny nám nadává a pak nechce tančit. Ale pak Julie zatančí na Gnarls Barleyho. A je všechno zase dobrý. Místy je to tu velmi turistický, hodně cílený na oblibu indiánů a divokýho západu. Tady teda víc těch indiánů. To prostě láká každýho. Podél cesty farmy, krávy, koně, lamy. Ale řídne to, stále víc sukulentů a je to pomalu pouštní jako v New Mexicu. Rozdíl je v tom, že podél silnice vede potok-řeka, jezdí se sem rybařit a rekreovat spousta karavanů. Ale na jednom místě,kde je jen jeden rybář stavíme a chceme jít do vody,je tu ale neskutečný vysušený vedro a na břehu jen bahno a v uschlým bahně jsou vlčí stopy. Chodí sem v noci pít a výt! Na silnici za zatáčkou odtud stopuje starší paní asi se synem, ona tak 60 a on 40, on zarostlý vousem a ona celá rudá od slunce. Jsme plný, i se jich trochu bojíme, ale v tom vedru se bojím i o ně. Jak se ocitli v těch horách, nechali se tu schválně vysadit? Snad je vezme nějakej drsnej kovboj rybář na korbu svýho dodže. Zbývá nám asi hodina cesty. Civilizace. Nakupujeme poprvé ve Walmartu. Uvnitř nakupují kovbojové ve flanelkách,džínách a klobouku. I Kovbojka kowgirlka, má to samí co kovboj plus copy. Když odjíždíme,vidíme rudou paní se zarostlým pánem, jak sedí ve stínu za Walmartem. Jsme rádi, že je někdo vzal od vlčího potoka. Co asi žijou, kam cestujou ti dva s jedním batohem uprostřed Colorada. V Ourey to vypadá krásně, z otevřené krajiny se to zase semklo kaňonem do údolí uprostřed červených skal. Dorazili jsme sem v 7večer a jsme dost usmažený, vysušený a vyjetý. Změny nadmořských výšek, pouštní slunce, sucho a 300mil. Recepční v motelu nám doporučuje Hot Springs Orvis, 5 bazénů venku, sauna, otevřeno do 10. Jedeme okamžitě, 40°C voda v nejteplejším, lithiový bazének na stabilizaci, studená sprcha, 38°C bazén, nad vším hvězdy, který jsou tady fakt dobře vidět, sprcha, 40°, ležení na trávě, 35°C, sauna, sprcha, 40°C, lithium, odpočinek na trávě, hvězdy… Koukám se nad sebe, na velký vůz a pak na jednu hvězdu, přeju si ať nějaká spadne a ona se ta jedna najednou strašně rozsvítila a pak zhasla úplně, jak když zasrčí a pak praskne žárovka. Žádnej pohyb. Ani takový to chvějící se proměňování světla. Prostě úplně jasný zazáření a zhasnutí. Supernova to prej byla těžko, to je vzácný, ale žádný letadlo, ani družice, ani perseida. To poznám. Teď jsme už úplně gumový vysaunovaný na motelu. Tohle byl den feťáků pohody. A ta hvězda WTF!?

VIDEO: MONKEY JULIA PRESENTS: LET’S DANCE VOL.1

DEN 16 17/9 OUREY, CO / off 6:47

Zdál se mi sen o indiánské škole, malí indiáni v čelenkách sedí v lavicích a mají před sebou na tabuli nákres ramene, do kterého se zabodl šíp. Je to několik očíslovaných malých obrázků: detail hrotu, anatomický průřez ránou, ozdobný konec šípu, dráha letu, hloubka zabodnutí. Nedá mi to a googluju tu hvězdu. Jak zhasíná hvězda. Písničky, blbosti. Supernova. Indiáni a hvězdy. Ježek totiž řikal,že indiáni se na hvězdy nedívaj, protože to znamená smrt. Odkaz na amazonský indiány,co rozpoznávají 200hvězd a souhvězdí. Severoamerický možná se nedívaj. Osel.cz píše, že severoameričtí indiáni spatřili supernovu. U Phoenixu v Arizoně. 8h odtud, 1008let zpátky. Vyryli to pak do kamene v horách. Asi to taky udělám, teď mi to tady nikdo věřit nebude, ale za 1000let to najdou. 10:28 Cha! Nasa tweetuje: Pulse of a dead star powers intense gamma rays. Je to pro ně záhada. And I saw it! Jsme v nejvíc typicky coloradským městečku Ourey, který se jmenuje podle indianskýho náčelníka Ourey. Jdeme kolem Ourey school. Vzpomenu si na sen. Jsou tam dětský obrázky nějakých zvířat, do kterých jsou zabodnuté šípy. Kolem jsou Red Mountains. Chceme jít na výlet na vodopády, ale začne hrozně pršet, schováme se v Mouse’s Chocolate Coffee a jsme na netu. Blog, video, fotkz, fieldrecordy. Máme hodně práce, pořád. Pak přestane a jedeme do Duranga. Silnice vede klikatě nad propastí, je to strašidelný. Fotíme a radši se nedíváme. Red Mountains a Yellow Trees. Masakr opět. Nejde říct. Ghost Towns. Když tu skončila těžba rudy, tak lidi opustili domy v březových lesích kudy protéká rezavej potok. Dřevěný domy tu tiše chátrají. V noci to tu musí být silný. Kempovat. K tomu se nedá nic. Nahráváme v jednom takovém domě minutu. A pak ještě jednu na starý úplně rozpadlý auto. Pak na naše dvojhlasy začne reagovat chipmunk, vidím ho na větvi jak na mě čumí a čkvrčí, komunikujeme spolu, rozhovor. Je nasranej, máme si prej jít po svejch a má randu z mýho přízvuku. Tak se mu omlouvám a jdem. We have to go, Durango. Posloucháme Bowie Outside, temnota patří sem. Jestli to takhle půjde dál, tak bude blog už jenom: Uuuuu. Uáááá. Ty vole. …čoooo! Neeeee. Vogooo. Masakr. Áááááá. Mám pocit, že už to nejde dál. Všechno je takový. Plní se dávná Honzova noční můra, ve který slyšel nejlepší píseň na světě a pak už se mu žádná nelíbila. Tak si tu připadáme, nevim, co bysme měli vidět, aby už všechno nebyla proti tomu nuda. Co budem potom sakra dělat? To nejde překonat. Asi přeháním,řídkej vzduch asi nebo ozáření z Dead star. Uhuh. I’m deranged. Cesta se klikatí a na Red Mountains padá tma. Durango. Arvo Part. Už padla tma. De profundis. Motel v Durangu. Klasickej americkej.Pracujeme a odpadáme.

DEN 17 18/9 DURANGO, CO – MESA VERDE,CO / 38mil / 22ºC / off

Durango, coloradský historický městečko, který je proslulý asi jen parním vlakem Durango-Silverton express, je pojmenovaný podle mexickýho státu, po kterým jsme si pojmenovali písničku, a ten stát v Mexiku se pojmenoval podle města ve Španělsku. Nádraží je kýč jak bič. Je tu prý 18% obyvatel pod hranicí chudoby. Nahráváme tu minutovku, co jinýho než Kolíne Kolíne, o tom kovboji, co má klobouk na stranu. Kupujem pohledy, Durango Telegraph na cestu a vyrážíme do tajemnýho Mesa Verde. Svítí slunce, je hodně sucho. Hrajou Young Fathers. Jak vlastně dopadlo Skotsko? Hora Mesa Verde= Zelený stůl osídlili před 1500lety indiáni kmene Pueblo. Potom se přesunuli do údolí, kde jsou pískovcové převisy vymleté mořem. V těch skalách si postavili obydlí a žili tu 100let. Je to nádherný a úchvatný. Tají se dech. Jít ve stopách indiánů, po jejich schůdkách, koukat na jejich pokoje. Nad údolím přelétává orel. Do škvír v pískovci se schovávají malí ptáčci, asi rorýsi. Je tu spousta zvířat, který neznáme. Malí chipmunkové a takové větší veverky s hladkých ocasem, malí králíčci, temně modrej pták trochu menší než havran. V údolí je strašně dlouhá a 3x opakovaná ozvěna, to nás dost baví. Hlasy se nám vrací fakt jak z jiného světa. Pak jedeme na nejvyšší místo, vyhlídku a díváme se s otevřenou hubou na západ. Slunce zapadá nad horou,které se říká Sleeping Navaho Man. A opravdu tak vypadá. Leží tam celý, s rukama na prsou. Ubytovali jsme se přímo v parku, takže v noci jedeme do absolutní tmy a díváme se na hvězdy. Je úplně jasná noc. Mléčná dráha, všechna souhvězdí, co jdou vidět, s názvama si pomáháme ipadem. Každej vidíme aspoň dvě hvězdy spadnout. Pak něco ve tmě šramotí, chroupe, kousek od nás, po cestě kopýtka, kopyta, ve tmě obří silueta, strašně se vylekáme, rychle baterku, dva bílý koně. Po celou dobu, cotam jsme, tak někde poblíž jsou a žerou. Ráno nad tím přemýšlíme a byli to takoví dva malí koně. Shrbení a pomalí. Dva osli.

DEN 18 19/9 MESA VERDE, CO – ALBUQUERQUE, NM / 32ºC / Globalquerque festival
den18
V 6:30 vyrážíme na vyhlídku na východ slunce. Minutovka. Po snídani máme asi 3h času a chceme vidět indiánské petroglyfy. Je to perfektní pěší trasa mezi skalama, nad údolím, jak z Indiana Jonese. Takovej přehnanější Český ráj. Roste tu efedra, mormonský čaj, žvýkáme stébla, Amela to neznala. Jdeme stínem a jsme rádi, na protější skály slunce už slušně praží. Asi po hodině a půl dorazíme ke skále s kresbama. Je to krásný. Cestou myslíme na to, že tu prostě vyryli obrázky a touhle cestou se na ně chodili dívat i oni sami? Nebo se tam modlili? Chodili tam do školy? Tou trasou s námi nikdo jiný nejde, jsme tu sami, to je dost příjemný. Autobusy s turisty už se na parkovvišti kupí, ale zdá se, že touhle stezkou se jich zas tolik nevydává. Jsou tu některý místa mezi skálama, kterýma nikdo tlustej neprojde. A schůdky v pískovci jsou strmý. Nahoře už je taky slunce, sucho. Kolem pobíhají ještěrky. Myslím na indiány. Sbíráme kamínky. Honza najde takovej zvláštní, co dobře padne do ruky a vypadá opracovaně. Já najdu malou pískovcovou lebku a pak indiánskou sd kartu. Má ale jen 5MB. Vyrážíme do Albuquerque. Twin Shadow nás přenese do New Mexica. Na ceduli nápis Welcome to New Mexico a papričky. Kolem polopoušť. Aztécký červenopruhovaný hory, jejichž profily připomínají indiánský tváře. Projíždíme město Aztec. Jedeme po Aztec boulevard. Zastavujeme na opuštěné Big Chief Gas Station, na bilbordu ručně malovaný indián. Vyschlé řeky. Ve vysušený krajině občas karavan. Co tu lidi dělají? Míjíme Indian Casino. Reklama na Cactus brewery. U silnice sražený zvíře, velká liška, malej vlk. Kojot! Chudák. Nevím, jestli bych ho chtěla potkat živého, ale mrtvého neeee! Koncert na festivalu Globalbuquerque. Worldmusic. Etno. Jamajka, Kuba, Mexico, Čína. Odpoledne tu hrála naše idol kapela před 12lety, Lo’Jo z Francie, kdyby nám to tehdy někdo řekl, že s nima budeme snídat v hotelu na jednom festivalu, tak o tom napíšem scifi, ale nevydáme ho, protože by nám to přišlo moc přitažený za vlasy. Hrajeme poslední. Jsme hodně zvědaví, jaká na nás bude reakce, před námi hraje super Cumbia kapela Los Primos, publikum spíš o dost starší než jsme zvyklí. Páry tančí na jihoamerický rytmus. My taky. Guantanaméra, Guantanaméra, Guantanaméééééráááá, řádí tu Guantanaméééérááá. Plácáme si jako obvykle: když to bude na prd, tak si to užijem. Tak diváci “let’s dance” na naše folkelektro hup hup. Je tu opravdu plno a široký generační rozpětí. Od Nunovo tango to frčí, ikdyž jsou vzadu diváci na židlích, tak plocha před podiem je ihned plná tanečníků. Je to nejen věkově, ale i národnostně globálně pestrý publikum. Po celou dobu mě upoutává starší zřejmě mexičanka s indiánskou širokou tváří, která se na mě usmívá. Hraju a tančím pro ní, vypadá, že rozumí každýmu slovu. Je to fakt euforická smršť, mám hroznou radost, že se jim líbí náš folklór, co má od všeho něco a přitom reálně odnikud. Všichni tančí tak samozřejmě, jak kdyby to byla hudba právě z jejich země, ale odkud? Po koncertě vykoupili všechno, co jsme měli. Musíme si nechat poslat z New Yorku něco, proč jsme to neudělali hned. Protože jsme dementi. Zbývá ještě 5koncertů. Usínáme na hotelu vysušený (jsme fakt v polopoušti), opálený (sluncem z Indiana Jones údolí) a euforicky unavený (jak po 5kaktusových pivech).

MUSIC: Los Primos

DEN 19-20 20-21/9 ALBUQUERQUE, NM – WHITE SANDS, NM – AUSTIN, TX / 222mil+695mil / Museum of Human Achievement
19-20
Ještě historka ze včera. Po koncertě přišel fanoušek Ali, asi 40letý hipík s lennonkama. Seznamujeme se a celou dobu si opakuje donekonečna naše křestní jména a snaží se je zapamatovat. Ali pracuje v Albuquerque pro jedno rádio, oficiálně se jmenuje Alan, ale nechává si říkat Ali. Povídá, že Albuquerque je jedno z nejnebezpečnějších měst v US. Je tu hodně lidí závislých na metamfetaminu. Před dvěma lety ho na ulici přepadli dva zfetovaný týpci a praštili ho do hlavy, to je poslední, co si Ali z té noci pamatuje. Ráno se probudil na ulici v Roswellu (ano, město známé přítomností mimozemšťanů, ale také je tam jedno z nejlepších posttraumatických center v US, město je vzdálené několik set km od Albuquerque). Ali se tam probudil, neví dodnes, jak se tam dostal a hned ráno ho odvezli do toho legendárního PT centra, kde se několik týdnů léčil. Pro Aliho to znamenalo nový život. Přestal si od té události rozumět se starými přáteli, našel si nové, změnil zaměstání a špatně si zapamatovává jména. Jeho teorie, jak se dostal do Roswellu je, že ho tam přenesli mimozemšťani multidimenzionálním tunelem, protože je jedním z nich. Proto si změnil jméno z Alana na Ali, je mu trapný se představovat jako Alien. Velmi ho pobavila historka, jak jeden novinář napsal, že máme na Botanicule písničku Mr. Murshroom likes LSD Soundsystem. Právě LCD Soundsystem posloucháme teď cestou na White Sands. Musíme bílou poušť vidět znovu! Jedeme tím směrem do Texasu, jsou to pouhé 3hodiny zajížďka, což tady znamená: Je to po cestě. V polovině cesty nás staví policajt a čeká se asi 45minut, protože probíhá zkouška rakety někde mezi White Sands a Roswell. “Yeah! And can we see it?” “Ofcourse not.” Tak natáčíme Let’s dance with monkey a z ostatních aut nás varují před chřestýši. Je hrozný vedro,to by na ně tak bylo. Na pumpě v Carrizozo je sraz asi 40 Harleyů, postupně odjíždí směr Roswell. Ženy v kožbách stojí frontu na záchodě: “You’re on line, chica?” a pak oslovujou jednohlasně svoje muže: “KoJoté!” s tvrdým španělským přízvukem a zvýšeným hlasem na druhou. White Sands bílá poušť. Běháme skáčeme po dunách. Brouci. Bílé ještěrky. Country fieldrecord. Slunce pálí, pak zapadá, barvy se mění. Cizí planeta. Unaveni sluncem. Bílý písek všude. Teď už je noc a jedeme až do rána do Texasu. Twin Peaks. Nick Cave. Road movie. Přerušovaná čára ubíhá. Tak tak tak tak tak… Nalevo od dálnice svítí tisíce světel El Paso a napravo miliony světel mexického Juarez. Nejnebezpečnější město na světě. Pravé Mexiko za rohem! Mobilní síť je náš důkaz! Dělí nás od něj Rio Grande, který ale už z minula víme, že grande teda není ani náhodou. Utíkat přes Rio Grande může i dítě, co přeskočí příkop. Ale je to složitější. Prý tu vede z Mexika spousta tunelů. 1:08 Leon Takes Us Outside. Čára. Taa taa taa taa. Lost Highway. Nalevo se blýská. Přibližujeme se tomu. Přibližuje se to nám. Je o hodinu víc. Nové pásmo. I’m deranged. Propadám se spánkem domů. Doma je 8. Ahoj domů. Míle ubíhaj. Hrbol mě budí. Tady. Co je tady. Texas. Blesky. Zavírám oči. Balkón. Kytka. I cant wait. Haló! ….but no one’s there. It’s over. Kent Kwik. 200mil a žádná benzinka otevřená. Texas. Asi si tu naftu každej napumpuje na zahradě. Nebo co. Potřebujem na záchod a kafe. Ale jdi jentak někam ven. Tady tě na zahradě může odprásknout majitel kovboj. 3:14 Caribou Swim. LCD Soundsystem. LCD LCD LCD LCD LCD. Nechceš to vyměnit? Jo rád bych.Kaada. 7:17 Svetr obtisknutý v obličeji. Pauza na Pony Xpresso. Pumpa 40mil před Austinem. Country radio. Kovboj na podpatkách opravuje motor. Je tu tropický vedro,vlhko. 8:15 Vplížíme se do domu Barbary a Jasona. Ještě spí, mňouká na nás Monster, asi nás poznává. Black (ve skutečnosti Bob, nezapamatovala jsem si to správně) ani Karl neprotestují. Ukládáme se na gauče a Honza na zem. Necháváme v chodbě pro jistotu velký vzkaz: “Do not shoot. We are friends.” For sure, because this is Texas. Po poledni se budím, Barbara dělá palačinky. Jsme šťastný, že se zase vidíme. Jason z Californie a Barbara z El Pasa, přesně rok manželé, usadili se v Texasu, ložnici mají venku ve starém Schoolbusu. O tom se mi zdál sen, že v něm dnes hrajeme. Kamarádka nám dala na hlídání jednoroční mimino. Mám špatný pocit, že takový turné a cesty přes noc, jsou pro něj náročný a je těžký pro něj sehnat dobrou kašičku. Ale ono je nadšený. V noci je maškarní karneval v autobuse, na který dorazí i Zrní. Kojot v různých podobách nás provází celou cestu. Aniž tuší. Ovesná kašička pro mimino se sežene. Barbara hraje na cello a natáčela v červnu s Cocorosie ve White Sands. Hraje strašně pěknou pouštní hudbu. Pozná se, že je z El Pasa, má to v krvi. Stejně jako její kámoši MarsVolta. V autě prý pouštěla Nipomo holkám z Cocorosie a byly z toho uchvácený, prý je to po mnoha letech, co je něco tak nadchlo. To je příjemný. Když se rozložíme s věcma na podiu, tak ikdyž je všechno nepohodlný, je vedro, máme hlad, jsme nevyspalí, tak jakmile máme na podiu rozestavěný ten pokojík, je to stejný, jako když se venku rozloží karimatka a spacák u ohně. Je to tím rázem doma. Kdekoli. V tu chvíli se začnu strašně těšit na koncert. Pocit, že je život na dobíjecí baterky. Perpetum mobile radosti a těšení. Kdekoli se ocitneme. Čím dál od domu, tím líp si to uvědomuju. V klubu, takovém indie divadle i galerii ve skladištní dřevěné hale, kde hrajem, je všechno technicky punk, poslepovaný, jeden odposlech dohromady a stojany nahrazený izolepou, ale bude to super. Mezi druhou kapelou a náma pouští krátký psychotický animáče z východní evropy. Nedíváme se ale bohužel, je tam fakt strašný vedro, tak se chladíme na dvorku. Austin je nejjižnějc, kde jsme kdy hráli, když nepočítám Reunion. Jsme ve stejným pásmu jako Maroko. Takže tak. Koncert začíná a přisunuli k podiu křesílka, v nich sedí asi 40diváků. Říkám ji, že můžou tancovat a že ty křesla zbytečně přisouvali. Je to bez reakce. Ale po 2. písničce jsou křesla vzadu a všichni tančí. Po koncertě Amela prodává merch, už nemáme cd, tak prodává downloady s pohledem, prodá všechny trička, i to prokletý XXL, co se nám tam válí celý turné bez povšimnutí. 🙂 Amela je genius. Máme díky ní na večeři v legendární restauraci Justine’s. Je to prostě krásná retro hospoda, barman jak ze starýho New Orleans a hudba, co tu pouští se mnou šije. Sedíme tu všichni u dlouhýho stolu s Barbarou a jejíma 10 kámošema. Únava vrcholí, spala jsem jen 3hodiny, ale je nám dobře. Těším se, že jim to oplatíme, až přijedou do čech, což planují na jaro. Doma ještě Barbara rozjede party se svou nejlepší magaritou, jakou umí připravit jen ona. Zítra cesta do St.Louis. 15hodin. Už míříme jen na sever. Takže léto definitivně čau. Dnes začal podzim.

VIDEO: MONKEY JULIA PRESENTS: LET’S DANCE VOL.2

MUSIC: Barbara Anndrea Arriaga

DEN 21-22 22-23/9 AUSTIN,TX – ST.LOUIS, MO / Lemp Art Centre / 35ºC- 8ºC / 875mil
den21
Strávili jsme v Austinu ještě moc hezkej den s Barbarou a Jasonem, ikdyž převážně na netu. Naše tour má totiž podtitul: “What’s the wifi password, pleas”.Zveřejňujeme minutovky. Smějeme se u opičky a připravovaného seriálu “Czech, pleas.” Obědváme v nejlepší vietnamské restauraci a pak v podvečer Barbara odjíždí vlakem do El Pasa a my se už taky chystáme na noční cestu. Těším se. Jet v noci mě baví nejvíc. Točíme na zápraží minutu. Kohouti, slepice a kocour. Zbývá nám skoro už jen týden turné, stýská se nám už teď po Coloradu a nějak jsme takový trochu zdrchlý, konec turné se blíží. ” Loučení po tour bude krušný. Sakra. Radši nemyslet. Zastávka na Czech stop. Česká benzinka, na které pečou Kolacsche, hraje tu dechovka s českými texty, zpívanými američany. Kolacsche a buchty, v lednici česká omáčka na mexický způsob. A pak spousta německých kysaných specialit, což jim tady s těma českýma splývá. Sranda. Já zase nepoznám japonce od číňana. Noční Dallas. Ewing ave. Lovers lane. Svítící neony, nevkus. Texas. Noční Oklahoma, kde nic není, signál i gps vypadává, Missouri. Další mrtvej kojot. Ale Šelmy.cz hlásí vlčí mláďata na Kokořínsku. Svítá. Černé nebe pomalu přechází ve světlé. Pomalu se na obzoru ukazuje Lemón. Paul McCartney. Hejna špačků dělají kreace. Dívám se. Koncert se koná v takové umělecké škole. Přijde asi 30 teenagerů, koncert má začít v 8.30. Jsme lehce zmatení, protože pořád žádný zvukař ani vlastně plán, co kdy kdo hraje. Diváci už tam sedí. Je 9pm, tak se ptáme Marka, kde je zvukař, zrovna si povídá s mladým klukem, asi žákem té školy, kterou tam vede. A říká mu, ty to nazcučíš ne? A on ochotně přikývne. Nevidíme tam kromě beden žádnej odposlech ani kombo. Kluk zřejmě zvučí prvně, volá domů, aby mu přivezli jeho kombo a bednu. Všechno se zapojuje do mixáku se 4! vstupy. Krouháme všechno, jen ať už je zapojeno a můžem začít hrát. Dnes jsme přijeli z Austinu, cesta přes noc, spali jsme odpoledne 3 hodiny. Honza řiká, že to je pravidlo únavy. Každopádně je 21.30. Ještě nenazvučeno, ale nikdo se nestresuje, tak my taky ne. V 22 jdem hrát. Je to hodně podobný hraní pro školy. Všichni sedí a jsou soustředění jako na přednášce. Ale my si užíváme. Únava kombinovaná s nasráním dělá nejlíp uvolněný hlasivky, je to zkouška na nejhorší podmínky. Nic neslyšíš, hraješ  a intonuješ po paměti. To se prostě hodí. Diváci jsou ale po koncertě milí. A po nás hraje ten zvukař solo projekt, bicí, samply a zpěv. Čtyi písničky, prej první koncert, a je to geniální. Tak zvláštní souzvuky a zpěv krásnej. Je to neuvěřitelně silný a má to atmosféru. To úplně spraví celý večer. Nicméně večer, když diváci odejdou uléháme na ty samé gauče, co na nich seděli a jdeme spát.

VIDEO: Julia presents Let’s dance 3

DEN23-24 / 24-25/9 ST.LOUIS, MO / off
IMG_1507
Celý den trávíme na dvorku za uměleckou školou, kde jsme včera hráli. Je tu nádherně. Povídáme si s Markem, který nás pozval a napsal nám roztomilý mail v češtině, protože jeho babička byla napůl srbka a napůl češka, tak si chtěl připomenout kořeny.Mailu jsme ale nerozuměli:). Pracujeme na videích a fotkách. Odpočíváme. Večer se přesuneme ke kamarádovi Amely, Dustinovi, u něj budeme další dva dny bydlet. Procházíme se městem, má to tu hrozně příjemnej nádech.  Představuju si takhle třeba New Orleans, asi to blues nějak? Taky to připomíná Londýn. Je tu velká univerzita, tak i to městu dodává živost. Myslím tu na Toma Sawyera a Huckleberryho Finna. Mississippi. Vintage vinyl store. Papírnictví. Káva. Libanonská večeře a spát. Honza s Amelou jdou s Dustinem do baru Keepers. Kultovní místo. Starobylej bar, kde se hraje na piano. Já zůstávám doma. Druhý den jdeme do City musea. To je něco neuvěřitelnýho. Prolejzačky, skluzavky, bludiště. Všechno ve dvanáctipatrové tovární budově. Šrot, železo, plechy, dřevo. Starý a ochmataný. Jsme v sedmým nebi, ve dvanáctém patře. Drátěná prolezka ve výšce 5.patra, takže asi 14m vysoko nad chodníkem? Koukáš dolu. Tobogány. Křesílka ve tvaru káči, ve kterých se dá roztočit, aniž by člověk přepadnul. Teda tomu věříme. Roztočím se trochu víc a zdá se, že přepadnout jde. Na střeše je starej kolotoč, ze kterýho je vidět na celý St. Louis. Obří svařený železný hmyzáci jsou tak různě po celém muzeu. Po čtyřech lezu bludištěm. Některý průlezy jsou fakt malý jen pro děti. Ale dá se to. Urampa, rozbíhám se, pak takový to dokola, jak se potom jezdívá na kole a drží tě pak setrvačnost u stěn proti gravitaci. Zkouším se rozběhnout tak strašně moc, jestli to bude fungovat. Trochu jo. Provazy. Po provaze na obří skluzavku a dolů. Joooo! Uvnitř jsou stěny vykládaný od země po strop starejma tiskařskejma štočkama. Hraju hru, že si musím zapamatovat aspoň tři nápisy, dokud nevyjdeme ven. Table of 3inch arch brick. Elephant brand. Noonday club St.Louis. Beck. Firts preffered. Za mřížema jsme jako opice ve svým živlu. Hlídači jsou ale zvyklí. Právě tobogánem frčí stará babička. Lezeme do letadla, fotíme se v autobusu, kterej je na hraně střechy. Nejhezčí muzeum, co jsem kdy viděla. Zmrzlá pusa od citronové ledové tříště. Odpoledne se jedeme podívat na Mississippi. Kolem ní industriál, krásnej železnej most. Takhle jsem si Mississippi představovala. Na břehu vyplavená dřeva. Sbírám malá dřívka. Jedno připomína kočičí hlavu. Amela najde obřího slona. Víc než metr velký kus dřeva. Bereme ho do New Jersey. Jmenuje se Missis Sippi. Našla jsem malou lahvičku, tak v ní posílám po řece vzkaz. Nahráváme minutovou píseň Mississippi. Jsme utahaný jako koťata. Legendární St.Louisská pizza, dýňové pivo v baru Keepers a jdem spát. Zítra do Cincinnati. Pouhých 6hodin cesty, říkají místní. 

VIDEO: 1MINUTE SONG 6 / SAVATCH RANGE

DEN 25 26/9 ST.LOUIS,MO-CINCINNATI,OH / 350mil / MidPoint MF
image
Po snídani nasedáme do auta a jedem směr Cincinnati, Ohio. Projíždíme Illinois a Indianu. Střídáme se v řízení. PJ Harvey, Kaada, Django Django. Konec turné visí ve vzduchu. Kolik dobrejch lidí jsme potkali. Výletama nás dodělalo Colorado. Trochu filozofujeme, jaký by to bylo, být tu na dva roky. Cítíme, že jsme tu diváky bavili a na spoustě míst by asi přišli rádi znovu. Ale českej les, je českej les. A naše rodiny. Ale…láká to. Jaký město? Severozápad, kvůli vedru. Jinak by dost vedl Denver a St.Louis, to je opravdu dobrý město! Něco na té Americe je. Večer koncert na festivalu MidPoint, několik stagí po celém městě a asi 150 kapel. Některý dost dobrý jména. Popis stylu Dva na letáku festivalu: “Oddball Pop circa the year 2114, what a Sci-fi movie director might envision alien music sounds like.” V noci po nás kapela Why. Ja už je ale nedám, jsem ale na hotelu. Ale prej super. Smrtelná únava. Na recepci v hotelu vidím téměř ze spaní, hiphoper předmnou má kraťasy u kolen, venku celej zadek v trenýrkách, bože to je fakt směšná móda, vedle paní v kostýmku, jako nějaká hvězda ze seriálu Dallas, stojí na vysokejch jehlách, vedle sebe položený botasky, výjevy surreálný. Recepční se raduje, že jsme první češi, které kdy viděl. Millenium hotel ma 31 pater a kupodivu nechybí 13. Bydlíme v něm a je patek, ale ne 13. Uf. Aaaa dnes je 26.! Double 13! Magický strašidelný výhled na Cincinnati. Umírám. Padám do vysoký americký postele. Jsou tu strašně měkký, skoro jak vodní. Střihoruký Edvard. Mimochodem to americký ovládání sprchy je strašně blbý. Připravuju se na těšení se domů. Chleba, sprcha, velká vana, malý auta, malý domy, malý vzdálenosti, velký lesy. Zima.

MUSIC: Why
VIDEO: JULIA PRESENTS / LET’S DANCE VOL.4
1MINUTE SONG 7 / GHOST TOWN IRONTON

DEN 26 27/9 CINCINNATI, OH – ATHENS, OH / 156mil / 27ºC / Findlay Market + Union Bar Ohio University
image
V poledne hrajeme na sobotním farmářským trhu ještě v Cinciinnati. Lidi nakupují, posedávají. Je to tu fajn. Hrajeme a pozorujeme. Lidi pozorují nás. Zastavují se, poslouchají, někteří i tančí. Děti pobíhají. Všichni se usmívají. Víkendová idylka. Je to strašně nakopávací pocit, nikdo nás tu nezná, kapely jsou tu taková doprovodná hudba k nákupům a jídlu, my to neřešíme, ale oni jsou najednou zaujatí. Možná i zapomněli, že si přišli jen pro zeleninu do polívky. Malá holčička nám přišla do našeho hrnce-bubínku hodit 5dolarů. To nás rozesměje. Její babička tančí. Je to super den. Rastaman nadšeně vykřikuje. Slunce. Pohoda. Ahoj. Jedeme na kafe asi míli od trhu a přesně ve chvíli, kdy vylezeme z auta, tak se na prázdné ulici ozve někde z daleka ale strašně hlasitě “Tropikal Animal!”. Rozhlížíme se kolem po ulici, a do oken po celé ulici, nikde nikdo. Kdo to byl? Co to je za nebeský fórky? Hej Athens, Ohio. Malé vlastně jen univerzitní město. Proslulá párty univerzita. Všichni na ulici mají tričko nebo mikinu s nápisem Ohio University, nebo OU nebo Bobcats. Cizince poznáš. Jsme to my. Nemáme žádnej z těch nápisů nikde. Je sobota večer,na ulici všichni kalí. Prý tu město žije z kaucí, protože pít se tu může od 21let, takže když pijou mladší, tak je zabásnou, dotyčnej zaplatí kauci, město má prachy. Bezva koloběh. 22% obyvatel města bylo ve vězení. Hrajeme v universitním baru Union Gril&Bar. Normálka rokáč. 5kapel. Hrajeme až v 1am, vzhledem k tomu, že jsme ale dnes už jednou hráli a zítra musíme v 7vyrazit na koncert do New Yorku (10hodin cesty), tak jsme docela vykydlí. Ale to naskočí. Teď hraje garážová studentská kapela. Kluci kytary bustr bustr bustr delay. Tšššššš tš tš tššššš. Kvíííííí kvííííí uííííí. Tohle jim tady prostě jde samo od sebe. Folklór. Druhá kapela to samý. Třetí kapela je motorkářskej rock-rokerol-bigbít. Ze zdroje to snesu. Diváků studentů je tu dost na to,aby podrželi ve vzduchu jednoho stagedivera.  Nějak tu přibylo džísek s klikyhákama. Připomíná to tu Dolnokabátský peklo. Ano, už je to tu, čtvrtá kapela je metal. Jojo, začíná to být sranda. Je půlnoc a dost se nudíme. Univerzita, chacha. Studentskej průměr je všude na světě stejnej. Koleje v Hradci na Kotli nebo v Ohiu, je to jedno. Chlast a rockový klasiky. Dneska to vidim na hodně uvolněnej hlas a prasklou strunu. Po motorkářích, noiserech a metalistech jsme unavený a punkově naladěný. Je z diváků i cítit trochu nedůvěra a laxnost. Sami se cítíme už vydaný po jednom dobrým hraní dnes. Ale tak jo, půjdem proti. Rozjíždíme ďábelskej set. Temnej a démonickej koncert. Žádný ťuťuňuňu. Asi nejlepší koncert tour. Danny,Amely kamarád,se ptá, jak to děláme, že jsme si ty diváky tak získali. Děláme jen to, co nás baví. Ohraný, ale je to prostě fakt. Jinej kluk přijde a je takovej užaslej, a říká, že poprvé slyšel fakt zvuk a hudbu, její podstatu. Jste dva, vezmete si svoje kufříky, sednete do malýho auta a jedete kamkoli na světě a tam to rozsekáte. Jak to kurva? Čistě dokonalý. A co vole, vy to víte, žejo? To je úplně navíc, zbytečný vám to říkat, vy to fakt víte. Kurva. Dík, dík, že jsem vás poznal!!! Jo silný slova,dík. Ale nás to tak baví, že ani nemůžem nic jinýho dělat. Uvědomuju si, jak jsme se těma 4návštěvama USA posunuli o další level angličtiny. Z úplné nuly, přes schopnost si říct věci potřebný k životu (coffee, shower, something, sleep, food, restrooms) v přítomným čase, postupně odlišení potřeb minulých, přítomných a budoucích až k tomu, že s lidma mluvíme o svých názorech a pocitech. Další level bude, až nám je budou rozumět.

VIDEO: 1MINUTE SONG 8 / MESA VERDE

DEN 27 28/9 ATHENS, OH – NEW YORK, NY / 560mil / Pianos
image
Deset hodin cesty přes Ohio a Pennsylvanii. Pouštíme si v autě pomíchaně všechny nejepší hity. Opička tančí, ale trochu smutně. My moc nemluvíme. Poslední cesta. Zastavujeme u benzínky někde v největším zapadákově za dálnicí. Tři stojany z roku 65, dva nefungujou,u toho Country store s bistrem, domácíma a loveckýma potřebama. Na zdech jelení trofeje, nástěnka s fotkama rybářů s obřími úlovky. U dveří stolek s Biblemi zdarma. Ocitli jsme se ve filmu bratří Coenů! Uvnitř čtyři malý blonďatý děti podobný svýmu tátovi policajovi,kterej je tam s nima. Za pokladnou jejich máma. Táta pak s dětma odjíždí do služby. Fargo! Mechanicsburg. Hambigger. Pán na bilbordu má svítící zuby, v noci z toho snad do tmy svítí jen ty zuby! New York. Nedělní večerní zácpy. Opička tančí z okýnka, a auta nás díky ní pouští před sebe. Koncert na Manhattanu v Pianos. Uznávaný místo, diváků asi 30, 3 kapely. Nějak nevěříme, že by šlo překonat včerejšek, po dlouhé cestě to cítíme, jako koncert trochu navíc, ale nakonec se do toho položíme a je to opravdu dobrá tečka tour. Jen jsme trochu zklamaní, že naši a Amely kamarádi vůbec nedorazí. Trochu syndrom návštěvnosti ve velkých městech, kde se furt něco děje a lidi jsou workoholici, co svou účast na akci odklikávaj na fb. No co děláme to všichni, žejo. Dobře nám tak. Po nás hrajou Pluto Moons. To bylo fakt neuvěřitelný a boží! Ty musí mít turné v čechách. Dravost, vtip, temno i radost. Tři kluci, synťáky, bicí a basa (na konci už jen třístrunná). Na noc už se rozdělujeme s Amelou na jiné strany. Uuuuu. Neeee. Fakt to končí!

MUSIC: THE PLUTO MOONS
VIDEO: 1MINUTE SONG 9 / AUSTIN

DEN 28/29 29/9 NEW YORK,NY /off
Jedeme metrem na schůzku s Amelou. Předat si videa a fotky. Rozloučit se. Achjo. Ale dnes už jsme vic ready na odjezd. Včera ještě ne, to bylo ještě turné. Dnes večer jsme měli jít s lidma z Northern Spy na židovskou svatbu, ale nakonec se ukázalo, že je na ní přísný dresscode. A my jsme po turné hodně homeless dresscode. Tak na to kašlem. Odpoledne sedíme s Amelou na kafi s Amelou a natáčíme poslední záběry pro celovečerní film Czech please. Mistr Bean exceluje. Smějeme se naposled té úplné kokotině. Coming soon. Krátké ssetkání s Duncanem, je rád až dojatej, že se nám turné tak líbillo. Jo my jsme fakt nadšený, nejhezčí tour ever! Večer místo židovské svatby večírek s krajany. S Jankem, Janem, Honzou, Agniezskou, Kajtou, Amelkou a Bárou. Pijeme tiše v brooklynské kuchyni, Nikita spí a zítra jde do školy. Vyprávíme historky, dojde na strašidelné příběhy z Philadelphie, přichází strašidelné příběhy z Moravy…mráz nám přechází po zádech. Pak se naladíme na romantickou notu a slyšíme nejromantičtější příběh o vlkovi. Loučíme se. Těšíme se zase někdy do New Yorku.

VIDEO: 1MINUTE SONG 10 / MISSISSIPPI

30/9 NEW YORK,NY – LUBNÁ, SY / end
Ahoj Angniezsko,ahoj Jan, děkueme moc! Ráno jdeme na klasickou nejklasičtější americkou snídani. Let’s přežrat se už jen z té melancholie. Home fries omellete avocado bacon tomato čus. Vyzvedáváme Amelu a jedeme na Fort Tilden Beach na Rockaway. Je olověně zatažený nebe a dost pravděpodobně bude pršet, ale my se rozhodli posledních 5 hodin strávit u moře. Nechce se nám už mezi lidi. A tady kromě skupinky potápěčů a jednoho rybáře opravdu žádní nejsou. Jen hejna racků. Na pláži hledám poklady. Velké mušle, vejde se do nich mýdlo. Máme dárky! Najdu nafukovací zeměkouli, tak snad je to znamení, že naše cesty sem nekončí. Fouká silný vítr. Na pláži leží krunýř kraba, největší, co jsem kdy viděla. Jak se asi tak kouří, Jamesi? Minutová ukolébavka pro dřevěnou Missis Sippi, kterou tu necháváme. Netvař se tak smutně ty jedno živý dřevo! Prázdná pláž před deštěm, v dálce je jím už obzor rozmlžený. Běhám. Honza leží. Kreslím do písku něco co vlna hned maže. Rackové mi lítaj nad hlavou strašně nízko, celý hejno. Občas se ohlédnu a není tu nikdo, Amelo Honzo???!!! It’s time… Jdeme k autu a na parkovišti u pláže si přeskládáváme kufry. Ffff, to už je definitivní, nedá se to už o žádný čas natáhnout. Kafe ve starbucks je fakt poslední… Amelu hodit na metro a čau. Žádný otáčení, Amelko!!! Julie v autě nadává na hovno na botě. Vrátit auto do Enterprice a letiště. Zapomněli jsme hodit balík pohledů…na letišti už není schránka. Sakra!!! Sedíme už v letadle. První cizí češi po měsíci. Vedle Honzy si sedá paní: “Já nejsem rasistka, ale…” Čechy krásné, čechy mé. Čekáme dost dlouho, než se uvolní runway. Je 8pm. V uších PJ Harvey opouští Californii. Odlepujem se od země, miliony světel New Yorku, mrak mrak mraky….a je tma. Konec. Čus. Žádnej odlet nebyl pro mě ještě taková síla. Kus srdce tam zůstalo. To neznám. Přímý let nás vyflusne za 7 hodin v Praze plné předvolebních plakátů. Co tovole, fuuuj, je za ksichty…cheche. To je nějaký horší než znám. Prší tu, je mlha, to je příjemný. V autobuse nasranej pán, mám vytáhnout Julii? Pokecali by si. Jsme unavený, ale usmíváme se americky. Je to povrchní, ale příjemnější pro všechny. To nás tam naučili. Ahoj, how are you! U vlaku mě s kufrem málem srazí starší pán, chechtáme se. Bagr. How’s it going  pane? V MHD v Pardubicich zase jednomu pánovi strašně vadíme s našima nesympatickýma zavazadlama. Vydává divné citoslovce něčeho nepochopitelnýho. Chrrr pfff he …Julie? Před domem nás vítá smějící se Katka s malou Ester. Ta vyrostla! V Lubné mě vítá myší smrad a milion bobků.Pokadili na gramofonu soudtrack Paris-Texas. Myškamámyškamá nový gramofon.A do kuchyně straka. Nějaká ochočená nebo co.Doma. Těžký návraty z tábora. Ještě, že za pár dní odjíždíme do Rumunska.

VIDEO: 1MINUTE SONG 11/ FORT TILDEN BEACH, NY

Deník z cesty do Trondheimu / 1.den / úterý 24/11/09

6:21 lovosice / CZ/ hrají Caribou
jen 3 hodiny jsme spali, protože v německu předpovídali vichřice, tak jsem si řekli, že nevyjedeme večer, ale až ráno a zkusíme stihnout až trajekt ve 12h. vstávám o hodinu dřív než h. a vařím čaje do termosky a kafe. ve 3.45 jsme vyjeli z pardubic, ale hned za pardubicema jsem si uvědomila, že jsem nezaplatila telefon, který hrozí zablokováním, ale hlavně pojištění do ciziny!!!kurvadrát!…do hyperdrahého norska…no to je problém….mezi úkoly na seznamu asi 25věcí jsem to prostě nakonec nechtěně zazdila, takže se vracíme domů k netu, pojistit, zaplatit, vytisknout kartičku, zaplatit telefon a výjezd na druhý pokus. honza řídí, venku prší, vítr s námi občas pohazuje… r.e.m automatic for the people, zpívá trochu jako nedvěd, františek… komiričar vékehe!
usínám… probouzí mě Caribou – album Andorra, nejlepší píseň Niobe…v Lovosicích, kde se na obzoru už velice mírně rozednívá, lovosická chemička, komíny kouří, kouř osvícenej lampama, přízračný výjev podobný našemu sladkému smrdutému pardubickýmu Paramu za naším domem… probouzím se na dobro, a to byl ten moment, kdy jsem se začala těšit…každá cesta má zlomový bod (většinou po spánku), kdy se mi začně chtít být na cestě a mám z toho nevýslovnou radost a pocit úniku od všeho…na výletě… tady to byl osvětlený kouř nad lovosickou chemičkou, co se mi tak zalíbil a rozhodl o tom, že se mi chce… a rozednívání v dálce za ním… kafe. za chvíli bude střídání. Niobe nás uchvacuje! takže už mě cesta těší, jako když se probudím ve vlaku a zničeho nic se mi nechce být doma, ale vydat se tam, kam mířím… nejhezčí okamžiky cestování, ještě se to párkrát přetočí, ale tohle je nejlepší… do norksa (nikdy, ještě nikdy v životě se mi nepodařilo správně bez peklepu napsat norkso-hehe zase, takže už to nebudu opravovat…norkso norksonork, fakt nejde to…), vlastně dálka! nejezdívá se do norska moc často a obvykle… jak mi to mohlo být tak všední? jdu pozorovat bílou čáru…. před námi auto se značkou LOS45ER, to jo…minule belgický BLB…to mám vyfocený…

11:15 placatý německo kolem Berlina / Marsdorf

přehráváme The Books, Steve Reich remixed, soundtrack k Soliaris, Niobé od Caribou vítězí, Suzanne Vega, Miwon… hodil by se Kladivo a Celý život na tigrovi, ale to tu teď nemáme
střídačka… a spěcháme abychom stihli trajekt… ale vypadá to, že to bude o fous, že to nestihnem… nejhůř jak to nestihnout …o 5 minut… kdyžtak se pujdem procházet po ptačí rezervaci na Rujáně … posloucháme soundtrack k Twin Peaks a dáváme si hádat repliky ze seriálu: zůstali mi v ruce, dveře, sakra! (Nadine) Pinkle pinkle pinkle (Bobby) andy teď ne! (Cooper) bože, jestli je to všechno kvuli duši… (major brix)
honza pospával, a já mezitím projížděla duhou a pod velrybíma, dračíma a někdy jen ovčíma mrakama, tu a tam zaprší… ze stěrače se pomalu odchlipuje guma a kvíká

15:07 na moři / scandlines míříme do Trelleborg
stihly jsme trajekt ve 12.45, dorazili jsme ve 12.35!!!…uááá juchúúú! kdybychom to nestihli, tak by to bylo přesně o to zapomenutý pojištění, kvuli kterýmu jsme se vraceli…(nechápu, že mi to honza nevyčte, to je hodnej:)) jela jsem chvílemi i 170..to už neudělám (ale bylo to bezpečný, dálniceprázdná)…ale hlavně že stihli! huhííí! skvělý. čekalo by nás jinak 5hodin čekání na další… za námi už se nikdo nenalodil…ale většina cestujících tu jsou švédové, ty pozdě nechodí :)…být to v čechách, tak se vyplutí na čas nebojíme…

14.37
plujeme už přes dvě hodiny, ještě dvě nás čekají, honza spí, já už to nedávám. hrozně se to houpe, teď jsem byla na palubě fotit, ale jen tak tak že bych odlítla, fakt že jo… je to paráda, lodě jsou v dálce vidět další třeba do liepaji nebo helsinek, jinak širý -ikdyž uzavřený- severní (?) moře. slunce nízko nad ním
četla jem chvíli Cestu na jih :), ale motá se mi hlava…nebylo mi minule špatně, ale dnes je hrozný vítr a fakt to s trajektem mírně hází… běží tu švédská telka, asi hodinu a půl tam běžel dokument o rození dětí… různé matky tam vzdychaly hekaly a rodily a pak brečely a smály se štěstím… pak další dokument… nerozumím tomu ani zblo, nebo spíš ani z blå
seděl tam pár a zpovídají ho…vypadá to stejně jako rozhovor s párem na začátku Scén z manželského života, ale současné.. pak tady vedle nás sedí polský pár, paní si čte a pán ji prosí o nějaké drobné, za minutu jde kolem něj honza u hracích automatů a vidí, jak si nabírá hrstě vyhraných padajících drobných švédských desetikorun…a pak to jde ukázat ženě a ta je tak šťastná! sranda a dojemný
je tu docela poloprázdno, to je dobře…naposled tu bylo plno a nedalo se tu spát… teď honza spí a trajekt se zhluboka a táhle houpá a mně se dělá blbě, takže konec psaní fuj…bliiiinky bil jde sem
splachování na záchodě na lodi je řešený takovou jako malou přečerpávací komorou, vcucávací systém

16:57 Trelleborg, připlouváme
čekáme na vyloďění, otvírají se obří vrata, evidentně těžká jako sviň, jak to můžou ty dvě hydraulický ramena udržet…honza řiká elektromagnet…doufejme, ty kdyby spadly ty vole… je na nich půlka obřího kolečka namalovaná… třeba 6x6metrů, hádáme který z písmem Scandlines to je…já hádám d, honza l (haha, ne kecám, prej to není písmeno) a byl to vršek e, rozjíždíme se, začne hrát twin peaks, takže hudbou podpořené honosné vyplutí do temnýho lampama osvětlenýho přístavu Trelleborg, zakotvený trajekty Huckleberry Finn, Deckl Den.. nebo tak nějak…ty vogo to jsou kolosy!!! ale ani se nebojím, jako normálně a i na palubě jsem byla sama! nechápu a dívala jsem se i do širýho moře, i na obří komín, i na jinou velkou loď…nic mi to nedělalo…myslím, že víc se budu bát, až si budu prohlížet fotky, co jsem tam nafotila, to se najednou v klidu domova fobie vrátí…teď jsem v cestovním a obrněném módu.
jedeme, pamatuju si hundepensionat… už potřetí kolem něj… a krásný názvy měst a vesnic …holm, …hus, Å, ÄÖ, malmö, …první nápis, který mi utkvěl a není proč… barak med kärlek… použiju v písničce
vybavuju si seriály a filmy, co běželi na trajektu v televizi, většina anglicky se švédskýma titulkama, nějaký seriál o zřejmě zemřelým synovi, který se sestře ale zjevuje, jako živý sedí tam s nimi, ale vidí ho jen sestra… zřejmě… všem přítomným, kromě toho mrtvého tečou slzy…jen on je veselý… možná z nich má srandu…koluje tam jeho fotografie… mig son brar nig…ani zblå

19:01 7°C / hrajou Kazety… ty si můj Belmondo!
nad Ångelsholmem přistává letadlo… bliká ve tmě… švédsko…je takový nejsympatičtější vždycky, ikdyž jím jen projíždíme, tak ho máme nejraději,
na benzínkách nebo benzínkových kavárnách mají extra silný a dobrý kafe… stroze zařízené místnosti se stoly, ikeové koberečky a závěsy a nádobí, samoobslužný bar, ikdyž jsou stoly obsazené dost lidmi, tak je tam ticho, žádné hlasité hovory tady neuslyšíme, jeden stůl obsazený jakoby kolegy z firmy, debatují, seriozně diskutují, ale je to pro ně zábava… u jednoho stolu sedí takový švédský Balabán… Balabán by mohl být švéd, s tím sakem a džínama a šedivými vlasy…
jedeme dál, posloucháme Kladiva, celý život na rozhl’adně a teď Kazety. sedím s polštářkem, aby mě nebolelo za krkem, agama límcová… psychicky se připravuju na výměnu řidičů, pospávám. agama límcová. vzpomínám si na encyklopedii zvířat, co mě vždycky udivovala prapodivný název od agamy po žraloka. je mi špatně z kafe, psaní za jízdy a auta a nespánku…blinky bil

19.32 Jönköping /hraje Bjork Volta
asi napíšu jeden text do dva jen z názvů švédských měst a vesnic..jönköping, vöxla, ångelsholm, … souzvuky troubících parníků…v tracku z volty… jestli my jsme se neměli taky narodit někde na severu…zdá se mi to tak blízký…země švédská domov muůůůj…a co ten balabán, byl tu? ten byl tomu pánovi tak podobný… bålabän
agama límcová na krk a chrrrr

20:58

probouzím se v göteborgu, projíždíme kolem obří a pravé nejpravější švédské ikei original trademark….za chechtotu skřítka a hlubokohlasu johnyho cashe v tracku od people like us…
napadá mě, že text písničky DVA jsem už dávno chtěla udělat z názvů výrobků ikea… a ještě to udělám.. krajina nábytku…(ale mě je na blitku) krajina mého sumce…kravina mého srdce… dlouhá cesta, už mi hrabe marie…chtěla bych se podívat do pravé vopravďácké ikei… vedle na benzince staví auto plné mladých švédek a duní jim techno …škoda anglický zpěv… Tvätta Din bil här! Bli miljonär! Med rätt hastighet kan du… odjakživa mám ráda název Malmö… myslim, že jestli to mám v paměti dobře zasuté, tak děti z Bullerbynu občas do Malmo jezdili, možná Kerstin? A měli termosku na pití, kterou si brali sebou na picknick. taky mám termosku (z ikei) a mám v ní bylinkový čaj. Dobrá nálada, a taky máme plnou krabičku řízků, a ovoce a zeleniny a bagetek…a ještě jsem skoro nic nesnědli… mi je šoufl a na blitku a už jsem nervní… bluuááuuuiíííí…je čím dál těžší vybrat hudbu, co bude vyhovovat
Když mám sundané brejle a zkouším spát, tak se mi rozpíjí světla aut do takových chlupatých koleček, čím vzdálenějších, tím větších a rozpitějších, a jak se přibližujou, tak se rozdělujou do dvou nebo více menších koleček a hvězdiček, vloček, podle toho kolik jich na jednom autě svítí a rozpíjí se i do více barev, z jedné velké žluté chlupaté koule jsou dvě oranžová, červená, bílá, studeně modrá… a těžko to někomu popsat přesně, těma očima nikdo neuvidí…a město, nákupní zóny a to co vidím podél dálnic jsou pak úplné hvězdokupy chlupatých koleček…krátkozrakost není jen nepříjemná… tohle je nejlepší šetřič obrazovky na světě! stejně to neumim popsat přesně… už chápu, že když člověk čte dobrou knížku nebo vidí dobrý film, tak ho naplňuje nejvíc, když se mu tam podaří vidět stejně, jako autor…nebo se spíš autorovi podaří popsat, přiblížit, co sám neumím předat… prostě to přiblíží mýmu vidění a to má smysl… sdílení… vidět tu myslím znamená i slyšet, cítit, zažít…
ty blbečku co to meleš? chudák je unavená z cesty…řekněte si

cinematic orchestra
takový až moc jazzový album, ale tematicky připomíná norský jagajazzist, a jazzový se pak mění do snových…cinematic…vine se filmový pás noční dálnice z goteborgu do osla… blíží se střídání řidičů
směju se, vzpomněla jsem si na vtip, co jsme vymýšleli s honzou, teda honza ho vymyslel: že bodie s doylem jedou na pátračku do švédska… se švédským agentem tu honí zloducha, jedou po dálnici 110… bodie vidí, jak se zloduši vzdalujou a řiká, šlápněte na to přece dyť nám ujedou, a švédskej agent řiká: to ne, tady je maximální rychlost 110, a když překročí tuto omezenou rychlost, hrozí jim dost vysoká pokuta… všichni tu jedou 110, žádný závody je to pohodlný a bezpčný a plynulý…ikdyž tu toho zrovna dnes fakt moc nejede… už je tma a mně se rozpíjí světýlka do chlupatejch trochu i s brejlema…takže ukázněná řidička

záchod na odpočívadle je švédsky decentně čistý, ale při odchodu si všimnu, že jsou celá futra popsaná tenkýma fixama klasicky záchodovýma nápisama a vzkazama, ale malým písmem a striktně jen na futrech, decentně a přesně. tak roztomile rebelské v mezích slušnosti…telefonní čísla a opakovalo se slovo killevill…
řízení za zvuku cinematic a portishead! parada. noční řízení je pro mě dost dorbdružné, mimo to, že jsou pro mě světla i s brejlema takový slabě chlupatý, tak mám vidiny, podél silnice se lekám chodců, kteří tam nejsou…většinou to jsou značky, stíny svodidel nebo keře. pak se mi občas stává bílá čára plastickou a jakoby vystupuje ze silnice, a já chci přibrzdit, jako kdyby tam byl hrbol. a často mě hodně vyleká lesk na silnici…neumím si v danou chvíli uvědomit, co by to mohlo být, takže tam vidím vždycky cihlu. portishead a amon tobin podporujou strašidelnost osamělý dálnice vedoucí švédským lesem.honza spí. a aut tu projíždí teď v noci hodně málo. lost highway.kdyby mi chcíplo auto a musela jsem tu zastavit, tak se podělám strachy.ale asi bych probudila nejdřív honzu, jenže ten by se taky podělal strachy.oba podělaný strachy bychom tu stáli v zimě, ve tmě… ale auto naštěstí jede. ale trochu se klepe. možná strachy.

23:13 / – 1° / 1299km / norsko hranice / amon tobin supermodified
řídí zase honza, už jsem unavená…do hodiny bychom snad mohli být v oslo. tam máme veget celý zítřek.
0:20 1°C / naposledy hodíme Niobe…protože už se vybíjí iriver…jedem zrovna tunelem, nádhera… občas se nám do FM vysílače, přes kterej si pouštíme mp3 přimíchá švédský nebo teď norský rádio… takže naposledy v našem vysílání Caribou z alba Andorra skladba Niobé…dobrou noc do éteru
už mi je zase….ubléé blběééé
asi se ještě naposled začtu do Cesty na jih
nakonec jsem při příjezdu do osla natočila na mobil video k niobe…krása…ale prošvihla jsem už tunely, při kterých to vypadalo nejlíp

1:08
příjezd do Osla k Markétě a Matějovi, matěj už se chystal do práce, takže jsme si v takovém řidičském deliriu ještě popovídali pár vtipů – o žabáčkovi a švédským agentovi a šli spát